Náš člověk: ostrov Phu Quoc

Následující volný den vyspáváme, díky noční bouřce je polojasno a příjemných 28°C. Dalších čtrnáct dní budeme na cestách, a tak balíme a nakupujeme. Já jsem sehnal krosnu za 300 korun, snad to něco vydrží. Vyrážíme na odpolední procházku městem, a i když můj palec už vypadá lépe, jsem o polovinu pomalejší než ostatní. Přesto se nám podaří obejít docela velkou část města, procházíme nejznámější barovou uličkou, kde potkáváme spoustu evropských obličejů. V jedné hospodě na křižovatce si sedáme a dopřáváme si třetinku čerstvého piva Bia Hoi po třech korunách. Čerstvé pivo znamená, že se pije hned po uvaření, je relativně slabé, co se týče hořkosti i obsahu alkoholu. Ideální do tohohle vedra. Cestou domů potkáváme hospodu s nápisem „Bia Tiep”, což znamená české pivo, jsme zvědaví a lezeme dovnitř. V Hanoji je dost takovýhle hospůdek, které si vaří vlastní pivo, většinou ve varnách dovezených z Čech. Hospoda je úplně prázdná, ale na zdech nás překvapuje mapka západních Čech a další české reálie. Pivo je pekelně studené, poměrně sladké a chutí mi připomíná naše kvasničáky. Po druhé rundě nalačno zjišťujeme, že je taky docela silné a začínáme mít náladu, takže se radši vracíme domů dobalit a na večeři.

Další den odlétáme do Saigonu, kde přespíme, a ráno pokračujeme na ostrov Phu Quoc. Letíme ze Saigonu maličkým turbovrtulovým letadlem asi hodinu, kocháme se krásným výhledem na klikatící se řeky, rýžová políčka a malebné ostrůvky. Phu Quoc v překladu znamená „bohatá země” a ostrov je znám tím, že se tu vyrábí rybí omáčka. Je to největší vietnamský ostrov ležící Siamském zálivu a vypadá to tu trochu jak v tropickém ráji. Na ostrově běží elektřina jen přes den a většina hotelů má vlastní generátory. Asfaltových silnic tu moc není, kolem ostrova běží prašná kamenitá stezka. Ubytováváme se v hotelu Kim Hoa přímo u nádherné pláže a hned se tam placatíme. Bílý písek, palmy a průhledná voda, opravdu nádhera.

Tady na jihu se mluví trochu jinak, než v Hanoji, je to zřetelné i pro vnímavějšího cizince. Mluví se tu rychleji a i tón řeči je odlišný, od domorodců se dozvídám, že se tu používají i pro ně neznámé výrazy, často je znát, že naši severští průvodci mají obtíže se se zdejšími domluvit.

Objednávám si jídlo podle anglických popisků a přinesou mi úplně něco jiného – obsluha anglicky neumí. Zkoumám nápojový lístek a divím se vysokým cenám lihovin – od sta do tří set korun. Jak může pivo stát deset korun a nejlevnější panák stovku? Kai se mi směje, že to není cena za panáka, ale za celou lahev. Padne tedy rozhodnutí koupit červenou Smirnoffku za 280 korun. Po večeři připíjíme na hezký zbytek výletu, pak nám ale Honza s Adélkou z naší výpravy oznamují, že čekají dítě, a tak se připíjí na dítě, na další děti a na další věci a láhev je hned pryč. U stolu nás sice sedí dvanáct, ale domorodci moc pít nechtějí, a tak to zbývá na nás. Hotelová restaurace je už sice zavřená, nikdo nás ovšem nevyhazuje, a tak sedíme u stolu dál. Někteří ještě nemají dost a načíná se víno, vietnamská část výpravy se odebírá ke spánku a varuje nás, ať se hlavně takhle opilí nechodíme koupat. My se přesto koupeme v moři i v bazénu, potom bereme víno a jdeme ke mně na pokoj vést chytré řeči. Usínáme ve čtyři ráno značně společensky unaveni a budíček v osm nám způsobuje šok. Jedeme na výlet.

Slunce už pálí skoro jako vnitřek mojí hlavy, vrávoráme do mikrobusu a jedeme po prašné rozbité červené cestě do místního muzea nebo spíše skanzenu. Kocovina je v tomhle vedru nesnesitelná, naprosto chápu, proč místní moc nepijí. Ve skanzenu jsou obchody se spoustou suvenýrů a výstavy s povídáním o historii ostrova, bohužel skoro všechno pouze ve vietnamštině. Je tu i malá zoo se zvířaty typickými pro tento ostrov. Tam je vstupné, které spočívá v tom, že si musíte zakoupit rybičku, kterou pak máte dát orlům ve voliéře. Ti jsou ale samozřejmě přežraní, zírají na nás a na zemi pod nimi se válí hromada nesežraných ryb. Dozvídáme se, že z ostrova pochází zvláštní rasa psů, která má podobně jako ridgeback rýhu na zádech. Tihle ale mají u krku rýhu zatočenou, takže vypadá jako rukojeť deštníku.

Nasedáme zpátky do mikrobusu a jedeme se podívat do místního lágru, který využívali Francouzi a později Američané pro zavírání a mučení zajatců a dalších nepohodlných lidí. Vidíme i některá mučidla, jako třeba „lůžko” z ostnatého drátu a plechovou krabici, kam údajně v největších vedrech zavírali třeba i dvacet lidí najednou. Jelikož byla krabice vystavená žáru slunce, muselo to uvnitř být opravdu smrtící.

Ve stánku u lágru se nám konečně daří koupit si pivo a trochu ulevit naší kocovině, vydáváme se dál na cestu do přístavu a vyplouváme šnorchlovat na korálové útesy. Každý dostaneme přiděleného jednoho vietnamského neplavce a skáčeme do vody. Útesy jsou nádherné, ale na místě jsou docela silné proudy a tak ve vodě dlouho nevydržíme. Na lodi si dáváme oběd, po kterém se nám konečně trochu uleví, a plujeme na další lokalitu, která prý je o hodně lepší. Je tu průzračná voda po pás, takže i neplavci mohou beze strachu do vody a plaveme se podívat na útesy. Je to nádhera, spoustu barevných ryb a rybiček, mořských ježků, koráli a vyhřívající se rejnok.

Kapitán vyráží na lov mořských ježků, nabízí nám ochutnat. Jedí se zaživa, a tak to nemáme odvahu zkoušet, dokonce ani domorodci se neshodnou na tom, jestli je to dobré, přestože někteří si pochutnávají.

Ve vodě jsou bohužel také medúzy různých velikostí, menší než dlaň i větší než jídelní talíř, ale všechny průhledné a téměř neviditelné. Ty malé se daly přežít, za půl hodiny člověk už nic necítil, ale pár smolařů schytalo žahanec od těch větších a ještě druhý den ráno to prý bylo cítit.

Večer znaveni balíme a usínáme, další den nás čeká let zpátky do Saigonu. Strhává se hrozný liják a tak jen znuděně čekáme na odvoz na letiště. Loučíme se s naší průvodkyní Thu, která na ostrově s manželem zůstává, a my odlétáme do Saigonu.

Předchozí díly si přečtete tady (1) a taky tady (2).