Jmenuju se Markéta. Jsem náctiletá ironická čúza. Nestuduji fotografii a nemám to v plánu. Skrz fotku mluvím. Spovídám se světu okolo ze svých nejitimnějších tajemství. Je to pro mě nejrychlejší a nejefektivnější způsob předání mojí emoce.

Kde je pomyslná hranice mezi snem a realitou?

Je mi uplně jedno, že je venku takhle. Chci mít šaty. Jen tak ležet. Kouřit cigaretu. Nemyslet. Chci ticho. Chci klid. Chci bejt sama, kouřit svojí stovkovou viceroyku, ležet v šatech a nic necejtit.

Nejdřív to dost studí. Máte horký tělo a padající sníh se na vás hned rozteče. Později vás ten sníh začne požírat. Kouše do vás. Štípe to. Bolí to. Nejste už schopni hýbat správně prsty. Kouří se těžko. Ale vždycky je tam nějakej zmrd, co vás odtáhne pryč a nevíte, co bude pak.