Každý z nás se občas dostane do situace, která vyeskaluje v přání, aby nám někdo tu naši nevymáchanou držku zamknul na třicet západů. Na to už je ale většinou pozdě. Mlčeti zlato, říkávaly nejenom naše babičky. Na moudra našich předků ale často vzpomínáme právě až ve chvíli, kdy už se z průseru jen tak nevysekáme.

Lidi mají z nějakýho důvodu potřebu pořád něco měnit a zapomínat na léty prověřený praktiky. Protože, co když náhodou zrovna my žijeme v době, která převratně změní svět a chod všech věcí? Jo, možná žijeme. A právě proto už nejsme schopný držet jazyk za zuby. Řekněme si to upřímně – dnes už téměř nikdo neumí mlčet. Vyjadřujeme se ke všemu, protože můžeme. Na sociálních sítích jsme schopný do pár minut obeznámit širokou veřejnost se všemi svými „erudovanými” názory – ať už se týkají politiky, kultury nebo čehokoliv dalšího. Tahle skutečnost však ne příliš překvapivě funguje jako krásně dvojsečná zbraň, která se obrátí proti každýmu, komu chybí zdravá sebereflexe. A že takových lidí není málo.

Mimo to je ale svoboda projevu samozřejmě hrozně fajn. Nemusíme se bát veřejně hlásat vůbec nic. Měli bychom ale myslet na to, že přenášet tenhle trend i do naší běžný mezilidský komunikace není úplně nejlepší nápad. Vyvolává zbytečný konflikty, ničí vztahy a vůbec – koho zajímá každá myšlenka, která nám prolítne hlavou? Ehm, ne, ani naše partnery ne. Jsme zvyklí žít v době, která nás vůbec nenutí přemýšlet. Jakmile nás napadne cokoliv, o čem si myslíme, že je nutný sdělit někomu, kdo se nenachází v naší bezprostřední blízkosti, prostě popadneme telefon a pár pohyby palců vyšleme tuhle – ve většině případů poměrně zbytečnou – myšlenku do telefonu na opačný straně spojení. Nic nenecháváme dozrát. A to je hrozně, hrozně špatně.

Vraťme se do dob minulých, kdy jediným prostředkem spojení se světem „tam venku” byla pevná linka přikurtovaná ke stolečku v předsíni. Není to taky právě ta doba, na kterou je odkazováno v souvislosti s dlouhodobými vztahy? Ano, partnerský i přátelský vztahy tenkrát fungovaly úplně jinak. Bývaly pevnější. Asi taky proto, že byly založený především na osobní interakci. Radosti i strasti, krize i problémy, všechno se řešilo z očí do očí. Troufám si taky říct, že věci se tenkrát řešily konstruktivněji. Protože o nich lidi mohli v době nepřítomnosti toho druhýho přemýšlet. Teď ale zpátky do současnosti.

Pár, holka a kluk. Ona přijde jednoho večera do klubu a v něm potká svýho týpka s jinou holkou. Z klubu okamžitě vezme čáru a na ulici svýmu milovanýmu se slzama v očích naťuká do messengeru zprávu „uz te nikdy nechci videt, ty hajzle”. Potom zavolá nejlepší kamarádce, která o půlnoci v pyžamu poslouchá na chodníku její breky a stokrát omletý historky o tom, jak je to vlastně debil, ale ona ho hrozně milujete a nechcete o něj přijít. Otázka – měla se holka na chvíli zamyslet, vychladnout, jít se projít a alespoň ten večer držet hubu? Ano, měla, protože jak se ukázalo později, její kluk byl v klubu s holkou svýho kamaráda, která si potřebovala promluvit. A ještě jednou, ano, měla, protože její kamarádka zrovna dokončovala magisterku, už čtyři noci nespala a jestli něco nepotřebovala, tak to byla hysterická scéna u ní před barákem. To jenom pro představu. Příklad ze života.

Takových situací je samozřejmě milion. Jako když v návalu emocí přiznáte rodičům, že jste už tři měsíce nic nevydělali a v příštím okamžiku toho litujete, protože rodiče spustí svoje oblíbený: „Měl si jít místo malby studovat na právníka, ty blbečku!”. Jako když ve skupině známých pronesete: „Kdo tuhle sračku napsal? To se nedá číst!” a z opačnýho konce stolu se ozve „To jsem psala já.” Dost ale bylo příkladů. Pokud jste se nenašli ani v jedný z výše vykreslených situací, určitě vám na mysli vytanula alespoň jedna vaše vlastní, ve který jste se svým jazykem dostali do nepříjemností.

Takže závěrem? Babičky měly, jako vždy, pravdu – mlčeti někdy opravdu zlato. Je důležitý to umět. Naučit se ovládat potřebu sdílet nepotřebný. Pochopit, že když si necháme věci projít hlavou, nemusí nutně vyhnít. Spíš v nás pořádně dozrajou. Dalším důležitým poznatkem je, že když se naučíte mlčet v přítomnosti druhých, dozvíte se spoustu zajímavých věcí. Tichem můžete lidem ve vašem okolí ukázat, že jim opravdu nasloucháte a oni se vám otevřou. Úplně nejhezčí ale je, když začnete mít sdílený ticho rádi. Když na vlastní kůži pocítíte, že lidská komunikace nemusí nutně probíhat jenom slovně. Ticho ve vašem okolí udrží jenom lidi, který s váma opravdu chtějí být. A přesně v takových tichých okamžicích si vždy vzpomenu, jak v Pulp Fiction řekla Mia Vincentovi: „That’s when you know you’ve found somebody really special. When you can just shut the fuck up for a minute and comfortably share silence.” Jenom to musíte umět.