Tenhle chlápek je opravdu v pohodě. Nejen, že perfektně fotí, ale taky s úsměvem přijal nabídku na posezení obohacené nějakou tou kapkou alkoholu s méně půvabnou polovinou našeho týmu, na svém iPhone má stylovou tapetu, která připomíná, že démoni ještě pořád nevyšli z módy a navíc si velkou část svých snímků ve VICE gallery nainstaloval úplně sám (jak dokumentuje přiložená fotografie). Pokud vás ale nezajímají tyhle povrchní kecy a chcete se dozvědět něco podstatného o Peterovi, jeho přístupu k focení a projektech „True Norwegian Black Metal“ a „Houston Rap Culture“, přečtěte si tento text.

Peter Beste

True Norwegian Black Metal (Vice Gallery): 8.10 – 30.10.2009

Houston Rap Culture (N.O.D): 11.10 – 21.10.2009

Na první  pohled to vypadá, že mezi hip-hopem a black metalem neexistují  žádné paralely. Jsou rozdílné stejně jako se od sebe liší sever a jih – obrazně i geograficky. S výjimkou násilí, které je očividně spojeno s oběma kulturami. Alespoň z tohoto bodu se tedy dá vycházet.

Ústřední témata však leží pod povrchem a jakkoliv jsou oba hudební styly rozdílné, myslím si, že mají několik společných styčných ploch. Obě kultury začínaly jako entity vázané na určitý region. Rapeři z Houstonu zaměřili svou pozornost skoro výhradně na Texas a uzavřenost umělců věnujících se black metalu v Norsku vyústila jen v několik zkazek, které o jejich kultuře nesdělovaly nic výrazně podstatného. To se změnilo s tím, jak hip-hop i black metal postupně nabíraly na popularitě, ale v obou případech zůstali umělci součástí původní kultury, která je zplodila.

Díky tomu, že oba žánry existují mimo pozornost hlavního proudu a jsou tedy málo viditelné, vnímá je veřejnost především v jejich extrémních podobách. Vypalování kostelů, které probíhalo v Norsku na začátku 90. let a užívání sirupu proti kašli obsahujícího kodein, jež dosáhlo epidemických rozměrů v pozdějších fázích dekády, vedlo k poměrně jasným (a často jediným) asociacím s těmito žánry.

Práce Petera Besteho začíná právě zde, aby se stala světlem, které poodhalí tyto subjekty. Houston byl dlouhou dobu živnou půdou alternativní rapové scény, jejíž umělci spojili své kariéry výhradně s tímto městem. Nezávislá vydavatelství počínaje Rap-A-Lot Recorods a Geto Boys, která byla založena v polovině 80. let, byla vytvořena spontánně, protože velké labely se o umělce z Houstonu nezajímaly. Ale díky úzce propojené komunitě se i tak tamním raperům dařilo, a to i přesto, že se Houston rozkládá na velmi rozlehlém území (1500 km2). Převážně „černé“ čtvrtě Fifth Ward a South Park se staly líhní mladých raperů a město učinilo z uskupení jako The South Park Coalition a Screwed Up Click místní celebrity.

Umělci začali zakládat vlastní labely, vydávat nahrávky, vyrábět trička a v důsledku toho, jak se sami zlepšovali, se z nich postupně také stávali businessmani. Bylo úplně běžné, že úspěšní rapeři lovili svá alba z kufrů vlastních aut a prodávali je všem okolo stojícím a mix-tapy DJe Screw se staly tak vyhlášené, že lidé každý den stáli několik bloků dlouhou frontu k jeho domu, aby si je mohli koupit. To, co se tedy zpočátku zrodilo z čiré nutnosti, se postupem času vyvinulo ve svébytnou kulturu.

Hudba, která  vznikala ve čtvrtích Fifth Ward, South Park a jejich nejbližším okolí, se nestala exportem, ale součástí místní ekonomiky.

K houstonské rapové kultuře nepatří pomalované obličeje, kůže ani bodce, ale diamanty osázené zuby (grills), volanty z pravého dřeva, candy paint („lék“ vysmátých farmářů připravovaný ze sirupu proti kašli a kodeinu) a spousta pomalé muziky. A Peter Beste na vlastní oči viděl, jak se to všechno dalo do pohybu a dále rostlo. Jeho fascinace metalem a houstonskou rapovou scénou se přenesla z puberty i do dospělosti a stále souzní s osobnostmi jako je Nor Euronymous a nebo Ganksta N-I-P z Houstonu.

V roce 2002 začal cestovat po Norsku, aby zde dokumentoval black metalovou scénu, a úroveň po úrovni tak poodhalil komplexnost této kultury. Předat nějaké sdělení pro něj z pozice umělce znamenalo odkrýt každý aspekt toho, co vidí – z perspektivy fotografa soustředícího se na efekt i člověka.

Pokud existuje styčný bod mezi výpravou Petra Besteho do Norska a jeho prací  v Houstonu, pak to bude jeho specifický přístup. Pro to, co ještě nikdo nedělal, neexistuje žádná příručka. V obou případech tvořily odrazový můstek telefonické hovory s nedostatečně obsáhlou skupinou osob. V momentu kdy takříkajíc začaly tát ledy a jednotlivé hovory se nesly v čím dál přátelštějším duchu, se postupně dostával od jednoho kontaktu k dalšímu, tematizoval své snímky a vytvářel si reputaci mezi členy každé komunity, což mu uvnitř nich samotných umožnilo vybudovat velmi širokou síť. Dividendy z téhle sítě se pak jednoho dne začaly vyplácet v podobně Besteho stále se rozšiřujícího archívu fotografií.

Výsledkem je určitá syntéza mezi Bestem a každou z komunit. Jeho fotografie jsou nyní součástí jejich kánonu. Platí to jak pro norský black metal, tak jižanský rap, protože jeho snímky zdobí víc než desítky přebalů desek obou žánrů. Dokument sám se tak stal součástí toho, co bylo předmětem uměleckého záměru.

Přestože Peter Beste nejčastěji pracuje sám, v průběhu několika posledních let jsem měl tu čest spolupracovat s ním jako jeho dvorní pisálek. Jeho práce nespočívá v pouhé dokumentaci, ale je to spíše živoucí dílo samo o sobě, které pokračuje v růstu a stále zraje. Beste se stal součástí těchto kultur do té míry, jak jen to je pro někoho z vnějšku možné, a já stále nevycházím z údivu nad tím, kam až se jeho fotografie „dostaly“ pokud jde o kontextualizaci obou kultur. Nechybí zde vůbec nic.

Ponoření se do určité  věci je o víře. V práci Petera Besteho – bez ohledu na její vnější rysy, pozadí a okolnosti – je tato víra prvkem, který můžeme vždy spatřit.