Rok 1993 nebyl pouze počátkem konce pražské Dukly v první lize, ale i okamžikem zrození prvního fotbalového simulátoru s oficiální licencí. Jasné, takový Exciting Soccer už měl za sebou deset let videoherní existence, ale FIFA International Soccer se dá považovat za okamžik, kdy se oficiální svět „fyzického” fotbalu poprvé střetl s tím pixelovým. Případný hráč, který tak do své konzole Sega Megadrive (a posléze i do dalšího tehdejšího videoherního arzenálu) nacpal cartridge se hrou, se tak mohl těšit na celých 49 (!) národních týmů včetně ČR, které poté mohl, většinou usilovným mačkáním tlačítka pro skluz, dohnat k vytouženému triumfu. Těm podvodničtěji založeným pak stačilo jenom stát před soupeřovým brankářem a čekat, až se o jejich postavičku míč odrazí zpět do sítě. Základy jedné z nejúspěšnějších videoherních sérií všech dob byly položeny.

Netrvalo dlouho a po prvním výkopu následovaly další, provedené lepší technikou a zpracované na svojí dobu solidními vývojářskými parádičkami. FIFA Soccer ´95 přinášela opět o něco více naleštěnou 2D grafiku, hezčí animace postav (rozuměj složené z více menších kostiček) a v neposlední řadě realističtější zelený odstín trávníku, což s povděkem kvitovalo mnoho tehdejších hráčů. Novinkou bylo uvedení osmi národních lig. Ačkoliv je to z dnešního pohledu těžko uvěřitelné, v tehdejší době měla série FIFA obstojné potíže prorazit na tehdejším videoherním trhu. Tento trend zlomilo až vydání FIFA Soccer ´96. Nabušený titul oplýval skutečnými fotbalisty, vlastním soundtrackem a v neposlední řadě proto-3D grafikou.

Na úspěch logicky navázala FIFA 97, náročný titul, sekající se na tehdejších počítačích a Playstationech. Jeden recenzent uvedl, že při své sestavě (Pentium 133 s 32MB RAM a 2MB ATI Mach 64 Pro Turbo PCI) musel buďto vypínat textury trávníku nebo jednoduše zmenšovat celou plochu aplikace a hrát pouze na třetině monitoru. Na oplátku za krvavé nároky ovšem nabízela řadu vychytávek jako reálněji zpracovaný stadion a publikum nebo širší paletu parádiček pro hráče. Novinkou byla i možnost sálové čutané. Další díl – FIFA: Road to World Cup 98 přinesla vedle licencovaného Světového šampionátu ve Francii i další novinku – management týmu. Uživatel si tak mohl rozdělovat team, určovat např. míru agresivity jednotlivých fotbalistů apod. Vylepšení doznala i umělá inteligence, již bylo možné posílat míč do prázdného prostoru a i s trochou štěstí i počítat s tím, že si pro něho spoluhráč doběhne.

Halový fotbal se neukázal tak populárním, jak se zdálo a tak v dalším dílu herní série – FIFA 99 – již nebyl k nalezení. Fočusuchtiví pařmeni se však mohli (ne)těšit na zákeřnější protihráče. AI tentokrát došla do takového bodu, že už tak dosti upatlaný kontroler nejednou došel bližšího prozkoumávání struktury stolu/zdi/samotné hráčovy hlavy. Hranatí panďuláci (nyní i rozličně vysocí!) hráli těsněji, zákeřněji a lépe odhadovali budoucí kroky zoufalce před televizí/monitorem. Herní slast jak se patří.

FIFA 2000s sebou kromě amerických týmů přinesla i další vychytávky, např. vylepšené hlavičkování při trestných kopech nebo grafické vyjádření spolehlivosti spoluhráče pro přihrávku. Pro frančízu FIFA nastaly zlaté časy. Na střídačku tak usedl nabušený borec FIFA 2001 s novým enginem, který umožňoval detailní vykreslení obličejů fotbalistů a jejich dresů. Novinkou byla i možnost ovlivnění síly kopu.

Kocovina z oslav přelomu tisíciletí pomalu doznívala, uklízečky ještě neutřely rumové pizzy z vestibulů podzemky a na pultech se vyjímal titul další – FIFA Football 2002, který vedle kosmetických naleštění jako byly klubové emblémy a fotbalové kartičky přinesl i ovlivnění síly přihrávky nebo redukci držení míče pro větší hratelnost. Kdo měl slabost pro atmosféru stadionů včetně staré báby Roubíčkové prodávající rozjařeným fotrům párky v rohlíku, dostal jich ve FIFA Football 2003 hned dvacet a to ze všech koutů světa a to včetně odlišných pokřiků a hymen ozývajících se z rozvášněného kotle. Grafickému posunu pomohlo i opuštění již archaického DirectX 7, které na nové nároky zkrátka nestačilo.

Do této doby každou hru doprovázel autorský soundtrack, který sice povzbuzoval kompetitivní náladu, ale po několika hodinách týrání palců vzbuzoval lehkou iritaci, ne-li přímo infarktové stavy. Poctivý český fanoušek, notoricky navyklý spojovat fotbalové dění s klasickými hymnami Aleše Brichty, Brutusu nebo Kreyson, byl pochopitelně ochuzen. Toto změnila až FIFA Football 2004, která umožňovala implementaci vlastního hudebního repertoáru. Není slastnější pocit, než vstřelit dobře mířenou branku za zvuků Vlajek! Vychytávek však přibylo více, hráči na hřišti pochopili, že se dá běhat i jinudy než osmi směry a stejně tak přestali vyzařovat záhadnou gravitaci, která jim v předešlých dílech vždy přilepovala míč pod nohy.

Kdo od mala nesnil být fotbalistou, nýbrž tím cholerickým pánem v obleku s visačkou, co si trhá vlasy vedle střídačky, měl ve hře FIFA Football 2005 šanci splnit si své přání. Mód kariéry tak umožňoval vypracovat se od omastkem upatlaného trička trenéra okresního přeboru až k super drahému obleku manažera v Lize mistrů.

S úpravou jména na jednoduché FIFA 06 přišla i notná modernizace, jejíž součástí bylo kompletní překopání ovládání. Bylo nyní možné přihrávat do běhu, posílat hráče do úniku, popřípadě přivolávat obranné posily. FIFA 07 zato udělala z brankářů lidské bytosti, chybující, odrážející míč ne vždy správným směrem apod. Výsledkem pak byly solidní frmoly v brankovišti, protože člověk-nikdy-neví-kdy-se-mu-ta-meruna-může-přikutálet-jasné?

Mít celý mančaft pod palcem je nepochybně úžasné, ale postrádá prvek zakotvení v realitě. Kvalitní týmová souhra je výsledkem drilu jednotlivých individualit. Kdo si chtěl vyzkoušet existenci takového jednotlivce, ve FIFA 08 měl šanci (kromě opíjení se po podělaném reprezentačním zápase). Mód Be a pro tak umožňoval ovládat pouze jednoho svého svěřence. Hráč musel předvídat gólové situace, přihrávky a zkrátka se snažit smysluplně participovat v týmovém celku. Za odměnu ho čekal zájem lukrativních klubů, sláva, zkrátka všechno, co čeká úspěšné čutálisty i v reálném životě.

Nadávající PC pařani, kteří si doposud s „Fifou” nepadli do oka, přesvědčila FIFA 09 hladce o svém potenciálu a to hlavně díky vychytanému ovládání pro klávesnici a myš, které do poslední skulinky využilo potenciál této nestárnoucí kombinace. Znatelný byl i posun po grafické stránce, například na takový 3D trávník se dá příjemně koukat i dnes. Těžkou hozenou rukavici tak musel zvednout její nástupce FIFA 10, přinášející přitvrzené souboje o míč, které využívaly nový kolizní model. V této hře bylo vidět, že fotbal umí být pěkně tvrdý sport…

Dalším hřebíkem mezi oči PC frflalů pak byla i FIFA 11, steroidama nacpaný borec, který ohromoval grafickou stránkou a věrnou hratelností. Recenzenti nadšeně opěvovali všemožné do detailu dotažené stránky hry, která se konečně mohla směle vyrovnat své konzolové sestře. Jen ten mančaft Viktorky si na rozdíl od slavných týmů nebyl zcela podobný.

Konečně se dostáváme k FIFA 12, zatím poslednímu dílu série, který přinesl nový fyzikální engine, zaručující nejenom věrohodnost karambolů, prezentovaných na youtube, ale celkový pocit ze hry, který je opět o kus blíže skutečnému fotbalu. Hra samotná také přitvrdila a osamělým mohykánům, sprintujícím na soupeřovo brankoviště zatrhla tipec. Každý centimetr hrací plochy je tak vykoupen skřípotem páček na controleru, krůpějemi potu a nepublikovatelnými vulgarismy. Podobně těžké to mají i kamarádi v obraně, usilovnému bušení do tlačítka pro odebrání míče je konec. Stejně tak přibylo i herních módu, vylepšení, zkrátka všeho, co zaručilo, aby si videoherní žurnalisté i hráči spokojeně pochrochtávali.

Není sporu o tom, že série FIFA se nesmazatelně zapsala do palců, ukazováčků a jiných podobných výrůstků, se kterými se dají videohry hrát. Hrál ji každý a kdo ne, ten aspoň kamarádovi závistivě zíral přes rameno. Dynastie však nekončí, na pulty obchodů, kamenných i virtuálních, se blíží FIFA 13. Jste připraveni?