Jsou houbičky budoucnost léčby deprese?

Výzkum ohledně antidepresiv nemůžeme označit za exaktní vědu. Dva pacienti totiž mohou na stejný lék reagovat úplně odlišně. A na některé pacienty nebude mít spousta z existujících léku vůbec žádný vliv.

Věda se tak stále snaží zjistit, proč určité léky fungují jen pro určité lidi. Podle jedné studie z Northwestern University v Chicagu doktoři léčí příčiny deprese nevhodnými způsoby pomocí léků, které se "zaměřují na nesprávný cíl" a často spíše zmírňují stres než deprese samotné. Jiní tvrdí, že obchodní zájmy vedou ke zkreslování výsledků testů antidepresiv. Studie v magazínu New England Journal of Medicine zjistila, že někteří výrobci léků publikovali studie o antidepresivech, které ukazovaly, že daný lék skutečně účinkuje, čímž se snažili upozaďovat ty, které prokázaly, že lék žádný účinek ve skutečnosti nemá.

„Existuje značný podíl pacientů, jejichž stav se nelepší i přesto, že vyzkoušeli několik různých druhů antidepresiv," říká Dr. Mark Bolstridge, čestný vědecký pracovník UCL a klinický psychiatr. „Pro lékaře je frustrující, že i když máme tolik léků k dispozici, existují lidé, na něž nefunguje žádný z nich."

Bolstridge momentálně pracuje na hledání alternativní a neobvyklé léčby. Zvláště se zaměřil na halucinogenní látku, která se vyskytuje v lysohlávkách: psilocybin.

Bolstridge spolu s Davidem Nuttem, předsedou British Neuroscience Association a bývalým vládním poradcem ve věcech farmaceutiky, se v roce 2013 rozhodli testovat účinky psilocybinu. Nutt už dříve malé experimenty s látkou prováděl, to však ještě před příchodem přísnějších předpisů ohledně psychoaktivních látek. Předpokládal, že psolocybin by měl mít potenciál k zmírnění příznaků deprese a chtěl provést další experimenty.

I přesto, že získali povolení a finance od UK Medical Research Council, stále jim v cestě za experimentováním stála spousta překážek, protože lysohlávky jsou droga třídy A. „Měli jsme spoustu problémů získat drogu samu o sobě, protože potřebujete zvláštní povolení, abyste ji mohli použít… a musela být dovezena z Evropy," řekl nám Bolstridge. „Etické komise mají sklony s vaším případem napoprvé zamávat. Museli jsme se s nimi setkat třikrát, než byli připraveni naši studii schválit."

Řekl nám, že chápe, proč se setkali s odporem. „Průměrný člověk je ohledně těchto látek skeptický, protože spadají do kategorie A, což znamená, že pokud jde o obyčejné lidi na ulici, jsou nebezpečné, protože spadají do stejné kategorie jako heroin a kokain."

Ale vlna byrokracie nepřichází jen z morální paniky kolem drog třídy A. Výzkumní pracovníci v psychiatrických léčebnách v 50. a 60. letech prováděli spoustu studií, v nichž spojovali psychedelické drogy s různými terapiemi, včetně léčby alkoholismu, deprese, a dokonce i autismu. Ale spousta z těchto studií byla nedostatečně kontrolovaná a kontroverzní, zvláště když bylo LSD podáno dětem testovaných osob. „Pokusy nebyly prováděny v souladu se současným přísným standardem," tvrdí Bolstridge. „Metodika byla tak trochu podezřelá."

Od 70. let bylo velmi obtížné získat souhlas k věděckým pokusům zahrnujícím LSD, ale Bolstridge a jeho kolegové to dokázali a poprvé po několika desetiletích mohli začít klinickou studii zaměřující se na účinky psilocybinu na deprese. Nabrali 12 pacientů se středně těžkou až těžkou formou deprese a léčili je v kontrolovaném prostředí.

Na rozdíl od mnoha jiných klinický studií, tyto pacienty k dobrovolnictví nevedla finanční nabídka. Bolstridge popsal, jak lidé motivovaní k účasti na pokusech jednali z čirého zoufalství: „Někteří pacienti byli na celé řadě antidepresiv a žádné z nich na ně nefungovalo. A oni se pořád cítili na hovno a úplně na dně a v životě stagnovali. Byli hrozně neschopní. A nefunkční. Jejich životy prostě neprobíhaly tak, jak by se očekávalo."

Kirk Rutter, jeden z účastníků pokusu souhlasil, že si s námi o svém zážitku promluví. Řekl nám, že se na pokusu podílel, protože si myslel, že by mu to mohlo pomoci se očistit od smutku a dostat ven emoce.

„Jediný způsob jak to můžu popsat, je jako když pustíte těžký předmět do těla celého tvořeného z vody, ke trochu klesne, pak zase o něco vystoupá a nakonec se zklidní a najde si svoji úroveň."

Po matčině smrti začal Rutter trpět pokračující depresí, na níž nefungovala ani antidepresiva ani psychoterapie. Věří, že léky, které mu byly předepsány jsou navrženy tak, aby se "vypořádaly s příznaky, nikoli však už s problémem samotným" a snažil se dostat k účinnější léčbě. Tak se dobrovolně přihlásil.

Rutter nám řekl, že po léčbě se cítil "velmi velmi pozitivně. První týden jsem se cítil skvěle. A pak jsem cítil, jako bych se pomalu vracel zpátky. Cítil jsem se na hovno, že to trvalo tak krátce. A pak to najednou zase bylo fajn. Jediný způsob jak to můžu popsat, je jako když pustíte těžký předmět do těla celého tvořeného z vody, ke trochu klesne, pak zase o něco vystoupá a nakonec se zklidní a najde si svoji úroveň.

Rutter tvrdí, že teď už se "necítí být v depresi" a "rozhodně není uvězněný v žalu jako byl předtím", ačkoli teď, devět měsíců po léčbě, zažívá "mírné poklesy" v náladě.

Rutterovy pocity se zdají odpovídat předběžný pozitivním výsledkům studie. „Drtivá většina reagovala pozitivně," tvrdí Bolstridge. "Velké většině lidí se ulevil od neustálého tlaku. A objevily se i nějaké přetrvávající změny, protože tohle je něco úplně jiného než [tradiční] antidepresiva, která berete na denní bázi. S psilocybinem stačily dvě dávky v průběhu dvou týdnů a lidé reagovali i šest měsíců poté. Byli na tom pořád lépe, než když se na pokusu prvně podíleli."

Publicita těchto pokusů přichází s vlastním nebezpečím. Jakmile se lidé dozví, že houbičky mohou léčit deprese, nebude trvat dlouho a budeme svědky všech možných nepatřičných titulků, které budou lidi povzbuzovat k tomu, aby se léčili sami. Bolstridge tvrdí, že i to se může stát. "Ale předpokládám, že musíme lidi široce informovat, aby si nehráli s těmito drogami a nepokoušeli se o léčbu sami doma, protože my víme přesně, jak velkou dávku podávat. Když bude někdo zkoušet kolik a jaké lysohlávky si vzít - bude pro ně opravdu obtížné určit, jaké množství skutečně potřebují."

Studie psilocybinu bude možná jednou zaznamenána jako radikální průlom v léčbě deprese, ale nyní je pořád hodně co zkoumat. „Je to takový předběžný projekt. Nebyl prováděn dříve, protože bylo opravdu obtížné sehnat drogu k testování," říká Bolstridge. „Stále se snažíme určit nejlepší postupy léčby."