Mary Karr během svého života zažila hned několik těžkých chvil, o kterých nám také dala vědět díky třem memoárům, jež začínají jejím dětstvím a končí někde kolem čtyřicítky.
Mary umí citlivě manipulovat se svými hrůznými zkušenostmi – činí tak s šarmem, slitováním, velkou dávkou lyričnosti, intenzitou a na hranici černého humoru, takže její práce přesahují obyčejné hororové příběhy a různé šílené historky. V jejím vypravěčském umu se mísí prvky texaského slangu s poetickou precizností, což je totálně návykové.
Ve své prvotině The Liars’ Club detailně popisuje své dětství pod dohledem rodičů alkoholiků, poblíž texaské ropné rafinérie – v místě, které nazývá Leechfield. Její otec je naftař, který podporuje odbory, což se projevuje jeho neustálým stávkováním, jež stahuje rodinu do pasti chudoby. Maryina matka je považována za místní anomálii: je to malířka a milovnice francouzského existencionalismu, stejně jako závislačka utržená ze řetězu, která prožívá už své sedmé manželství.
The Liars’ Club obsahuje několik šílených scén. Mary je znásilněna sousedem a sexuálně obtěžována chůvou. Se svou sestrou jsou také svědkyněmi matčina duševního rozkladu, když si například pomalovává obličej rtěnkou, pohrává si s řeznickou kudlou nebo zakládá domácí ohníček uprostřed místnosti
z jejich povlečení, hraček a šatů.
Další kniha Mary Karr Cherry pojednává o jejím dospívání, drogových obsesích, problémech se zákonem, poezií a sexuálním procitnutím. Její poslední kniha Lit zaznamenává vlastní cestu k alkoholismu, psychickému zhroucení, šílenství, boji se střízlivostí a rozvodem. Na jednom ze sezení anonymních alkoholiků poznává Davida a krátce nato se zasnoubí. Jednoho dne ji její syn přinutí, aby jej vzala do kostela, „kde se má přesvědčit, zda Bůh existuje“. Skrz tuto návštěvu sama objeví duševní očistu skrytou v katolicismu, což ji velice silně zasáhne a zároveň to nepřekvapí nikoho více než právě ji samotnou.
Vydala čtyři úžasné a chytlavé sbírky poezie (poslední s názvem Sinners Welcome), za které získala například Pushcartovu cenu, a je i mezi laureáty Guggenheimova společenství. Je profesorkou literatury na Syracus Universtity
v New Yorku a je čerstvě zasnoubena.
Zavolal jsem Mary, abych zjistil, že je stejně přívětivá, otevřená, vitální a veselá jako její knížky. A taky nadávala jako námořník
s nepřeslechnutelným texaským přízvukem.

Vice: V knížce Lit píšete, že první matčina reakce po přečtení vaší knížky Liars’ Club byla: „Jak si můžeš pamatovat všechny ty šílené věci?“ Popisujete události z šesté třídy – jaké knížky jste měla ráda a taky to, na které párty vás nikdo nepozval. Tím, že jste napsala tři dlouhé memoáry, jste si musela vytvořit nějaké speciální nástroje na oživení paměti.
Mary Karr: Všiml jste si někdy, jak si lidé pamatují svůj první sexuální zážitek? Všechno je tak vzrušující, plné pocitů a adrenalinu. Tyhle vzpomínky jsou uloženy v jiné části mozku, někde v blízkosti amygdaly. To je to místo, kde se vám uloží vzpomínky, když vás unesou beduíni a budou s váma provozovat anál. Ale jsem si jistá, že si nepamatuju úplně všechno. Kecám, když tvrdím, že ano. Tyhle vzpomínky jsou živé, ale taky hodně statické a nevěrohodné. Musela jsem se naučit ptát sama sebe tak, jak mě to naučil můj duchovní vůdce: „Co je tvůj zdroj informací?“ Je to otázka neustálého přebírání.
Uvědomila jsem si, že mám vzpomínku na tátu, jak mě opustil na střední škole. Snažila jsem se rozpomenout, kdy mi přestal brát telefon. Uvědomila jsem si, že on nikdy nepřestal. Byla jsem to já.
Neumím si představit, jak těžké muselo být vybavovat si postupně všechny ty hrůzné vzpomínky ležící ve vaší hlavě, ani jejich následnou stylizaci do smysluplného vyprávění.
Můj vydavatel na mě neustále řval kvůli tomu, že jsem psala Lit osm let. Za tu knihu mi totiž dali značný peníze. Říkali mi: „Víte, co se stalo, proč to prostě jednoduše nehodíte na papír?“ Ale ten druh věcí, o kterých jsem psala, lidi řeší na terapiích, kam dochází každý týden a někdo je u toho drží za ruku a říká jim „dobře, dobře…“. Já do tý hnusný díry chodila sama, den co den.

Jak jste to zvládala?
Čím jsem byla starší a vydělávala víc peněz, tím to bylo jednodušší. Najala jsem si někoho, kdo mi vyzvedával syna ze školy, takže jsem mohla denně psát třeba 7 hodin. Mohla jsem si lehnout na podlahu ke svým studiím a usnout. Mohla jsem si objednat jídlo, jít do posilovny, na masáž… Se snoubencem jsme měli dohodu, že polovinu týdne nebudu vůbec chodit mezi lidi, odpovídat na telefony, e-maily, ani nikomu otvírat dveře. Věděla jsem, že pokud se přestanu řídit mým systémem, budu muset úplně změnit přístup. Je to emocionálně mnohem těžší než poezie, protože jste do toho hlouběji ponořeni. Můj snoubenec je ředitelem velké společnosti a byl v tomhle skvělý, ale někdy jsem jako jeho přítelkyně musela vyrazit na společnou večeři s jeho partnery. Oblékla jsem se do společenských šatů a při jídle jsem v tichosti těžce potlačovala slzy. Většina jeho společníků jsou naštěstí Číňané, takže se se mnou stejně nechtějí bavit. Ha!

V poslední části Lit popisujete konvertování ke katolicismu. Dokážu si představit psaní o traumatických zážitcích, ale snaha popsat nové pocity spjaté s nalezením spirituálna – jejich analýza a artikulace sekularizovanému publiku – mi přijde jako ještě větší oříšek.
To bylo nejtěžší. Všechno, co jsem se snažila napsat, znělo, jako bych chtěla někoho k církvi lanařit. Od mé první návštěvy kostela to trvalo ještě rok a půl, než jsem byla schopna sepsat poslední část knihy. Neustále jsem to přepisovala. Už jsem se na to málem vykašlala. Pak jsem si uvědomila, že konec knížky je přesně jako ta chvíle, kterou jsem strávila s mámou těsně před její smrtí. Byla tak laskavá, že umřela, abych se měla v psaní od čeho odrazit… Žertuju. Ale věřím, že mi Bůh chtěl ukázat cestu. Mluvila jsem se spoustou kněží. Otec Kane, můj kněz z knihy Lit, zemřel před dvěma týdny. Chtěl umřít. Bylo mu 90 a byl už několik let těžce nemocný. Nebyl to žádnej teologickej génius, ale správný, obyčejný, pokorný, irský obecní kněz. Prostě upřímný frajer.

Lidé obzvlášť o křesťanech smýšlí jako o samolibých a arogantních individuích, kdežto vy v Lit popisujete svůj spirituální růst skoro až jako nepřátelský postoj k Bohu.
Skoro?! Říkala jsem si: „Zkurvenej, zasranej bůh!“ A dělám to občas i teď. Nemyslím si, že je to špatná modlitba. Je to skvělá modlitba. Bůh moc dobře ví, na co myslíš! Chceš snad skrývat, že nenávidíš tyhle emoce? Skrývat, že nenávidíš směr, kterým se tahle země ubírá? Otec Kane byl paralyzovaný, tři a půl roku byl připoutaný k lůžku, rakovina se mu rozlézala po celým těle, krvácel. Bylo to odporné! Ale on byl úžasný. Ptala jsem se ho: „Nejste naštvaný na Boha?“ A on na to: „Zatím ne.“ „Trpíte?“ A on k tomu dodal: „Ano, ale Bůh trpěl víc.“ Tak jsem mu řekla: „Joe, trpět na kříži trvalo několik hodin, tohle jsou roky a stojí to za nic.“ Otec na to: „Zažil jsem moc srandy na to, abych se hněval na Boha.“ A to je krásné. Tenhle způsob vnímání života. To, co mám ráda na křesťanství, je právě vyrovnávání se s hříchy. Oni předpokládají, že zhřešíte. Nikdy jsem moc neměla úctu k ostatním. Nebála jsem se říct: „Nechápu Ježíše, nechápu, proč ho všichni tak zbožňují.“ Připadá mi jako naivka. A jsou dny, kdy si to pořád myslím. Pokud někdo tvrdí něco jiného, bude to nejspíš zatracený lhář.

Moc se mi líbí představa Boha, kterou nastiňujete, když se obracíte k náboženství ve svém eseji „Facing Altars“, který vyšel v Poetry: „Bůh přišel jako Miles Davis, ohavný génius mračící se zpod klobouku… Mával mi z jeviště za tu nesmyslnou práci, co dělám.“
Zjistila jsem dost divnou věc – všichni mí nevěřící přátelé mají nějakou představu Boha, přestože v něj nevěří. A je to pěkně debilní představa. Stále ji mám! Vím, že Bůh chtěl, abych napsala svoje paměti. V období, kdy jsem psala Lit, a to bylo sakra těžký, jsem taky prodávala byt a vracela jsem zálohy. Potom jsem si uvědomila, že když neuspěju, bude to v pohodě a asi i jednodušší.

Už jako malá holka v románu The Liars’ Club jste si byla moc dobře vědoma toho, že vaše rodina není normální. Vaše matka zamazala všechny okna uhlem, aby sousedi neviděli, že doma chodíte nazí. Všichni jste taky každý den večeřeli společně v posteli vašich rodičů. O své výchově jste ale něco napsala, až když vám bylo přes třicet. Kdy vám vaše rodina přestala vadit?
Do 30 jsem se snažila vypadat jako někdo jiný, zamlčovat, kdo jsou moji rodiče. Věděla jsem, že jsme výstřední. Rodiče ostatních dětí jim zakazovali, aby k nám chodily na návštěvy. Moje sestra se za matku styděla celý život. Psychiatr se mě jednou ptal, jak bych se k mámě chovala, kdyby jí bylo pět let. A když jsem si ji představila jako dítě, přestala mě konečně uvádět do rozpaků. Ale vždy jsem byla pyšná na svého otce – mladá hippie dokáže milovat hrdinu z dělnické třídy. Můj otec sice nikdy nečetl, ale mé texty oceňoval a byl na mě hrdý. Kdybych se narodila do bohatší rodiny, asi by to bylo ještě horší. Když pili, styděla jsem se za ně, ale jakmile jsem odešla z domu, přestala jsem se s nimi ztotožňovat. Nemyslela jsem si o nich, že jsou jako já. Moji sestru bylo vždycky snadnější rozčílit než mě. Nikdy jsem v sobě neměla cit pro slušnost a korektnost.

Z domu jste odešla, když vám bylo sedmnáct, což bylo asi nejdřív, kdy to šlo.
Zoufale jsem potřebovala vypadnout. Cítila jsem se špatně za to, že jsem je takhle zavrhla, obzvlášť tátu. Ale když jsem odešla, cítila jsem, že to byla ta jediná věc, kterou jsem mohla udělat, abych přežila.

Navzdory všem těm traumatům nabízíte čtenářům pohled na dětství, které vypadá velice příjemně: projížďky na koních po hřebenech hor se sestrou, objevování jeskyní, spaní pod širákem u ohně v otcově objetí.
Když se ohlédnu zpátky, vypadá to na první pohled krásně. Ale ve vzduchu byl takový neklid a úzkost. Myslela jsem si, že máma uteče. Přála bych si, abych si to tenkrát mohla víc užít. Byla jsem hrozně depresivní dítě. Lidé si o mně mysleli, že jsem statečná, ale já nebyla. Neměla jsem prostě na výběr. Jako teenager jsem nikdy nechtěla jet stopem, ale neměla jsem jinou možnost, jak se dostat z Mexika. Byla jsem k smrti vyděšená.

V současné době jsou lidé zahlceni falešnými představami o tom, jak se žije jinde. Myslíte si, že memoáry dnes mají zvláštní úlohu, protože mohou pomoct lidem v tom, aby se necítili tak osamělí?
Myslím si, že jsme osamělá kultura. Paměti jsou takové okno do vašich osobních zápasů. Mají společenskou funkci. Ale to není důvod, proč jsem je psala. Nedávno jsem mluvila na farmakologické konferenci. Vždycky mě zajímala neurologie – jak říká Woody Allen, mozek je můj druhý nejoblíbenější orgán. Jeden doktor dělal výzkum toho, jak fungují hormony v těle, když člověk střízliví. Snažil se vyvinout postup pro detoxikaci lidského organismu, skrze magnetickou rezonanci. Jeho 12krokový program vycházel z toho, že stejně jako v lidské komunitě obecně dochází při vzniku osobních vazeb, rozvoji důvěry nebo zamilovanosti k uvolňování hormonu zvanému oxytocin, který vám zaplavuje mozek. Uklidňuje vás a našeptává vám: víra, důvěra, domov. Vybavuje se vám podobný pocit, jako když vás kojili. Věřím, že když lidé čtou dobré knížky, ať už fiktivní nebo podle skutečnosti, děje se to samé. Všichni se cítíme, jako bychom znali Jako zabít ptáčka. Proč čtu každých 18 měsíců Annu Kareninu? Vždycky, když ji čtu, musím vidět lidi, které mám ráda. Je to velice divné. Musíte být trochu šílenec, pokud chcete být básník. Musíte milovat všechny ty básníky, kteří vám dělali společnost, když jste byli mladí a blázniví. Nevěřím, že tuhle vlastnost mají jenom paměti, ale díky memoárům si asi více uvědomujete, že lidé investují své emoce, jsou vášniví a skuteční. Dokonce i Dave Eggers (kniha A Heartbreaking Work of Staggering Genius) upřímně miloval svého bratra, postrádal své rodiče a cítil se zlomený. Každé paměti jsou příběhem o přežití. Jsou určitým druhem vítězství, protože lidé stále žijí.

Dneska si můžete vygooglovat postavu z memoárů a zjistit, jak vypadala, což vám ji umožní snadněji sledovat uvnitř situací, které se dějí v knize. Myslíte si, že to dokáže přidat příběhu na pravdivosti?
Tobias Wolff do svých pamětí odmítnul vložit jakékoliv fotografie, protože chtěl, aby si lidé postavy představili sami. Chtěla jsem použít stejný způsob, ale podlehla jsem lidské zvědavosti. Myslím si, že spisovatelé skrývají možnosti médií, místo toho aby je využili k většímu zapojení čtenářů. Věc se má tak, že autoři jsou přirozeně mizantropičtí. Sedíme rádi v prázdných místnostech – není to náhoda. Upřímně, není zrovna jednoduché se v nás nějak zhlížet. Můj vydavatel mě pořád nutil k používání Facebooku a Twitteru. Natočila jsem pár videí, kde se s mojí asistentkou bavíme o poezii. Pak jsem tweetla pasáže z mých oblíbených básní. Jde o to, že nejsem moc zajímavá. Koupím si koblihu, zajdu na jógu, uvařím večeři. A nechci si o těchhle věcech číst. Nemám žaludek na to, abych na Facebook psala, že jsem si dneska uvařila vepřovou kotletu.

Tím se vracíme k pravé hodně paměti, protože Facebook je jako dojemná řeka informací o tom, jak se mají všichni skvěle. Všichni jsou buď na dovolené, nebo na party. Člověk z toho může nabýt falešného dojmu, že všichni kolem něj se mají skvěle.
Přesně. Svět je mnohem krásnější, když se na něj díváte například skrz paměti Nabokova. Když se dívám na něco jako „Girls Gone Wild“, připadám si, že se nebavím, pokud neskáču na stůl a netahám si šaty přes hlavu. Tohle je zvrácený humor.

Byla jste oslovena někým z Hollywoodu?
Ozvala se mi jedna žena a řekla mi: „Chci, abyste přišla k nám do televize a prodala nám to.“ Odpověděla jsem: „To opravdu nechci.“ Tím jsem ji dost překvapila. Tak jsem jí ještě řekla: „Až vás to bude opravdu trochu zajímat, přijdu. Nejsem úplný idiot a ani jím být nechci.“ Ona na to: „Nemusíte se kvůli tomu hned rozčilovat.“ Říkám jí: „Mně je úplně jedno, co si myslí lidi v televizi. Strávila jsem celý život sraním na to, co si lidi jako vy myslí. Pravděpodobně ani netušíte, o čem básníci přemýšlejí.“ Teď ale mluvím s jinými lidmi a má to hlavu a patu. Dala bych přednost televizi před celovečerním filmem, protože to znamená víc času, abychom mohli vytvořit složitější příběh – není tam žádné dvouhodinové omezení. Pokud by se to povedlo, myslím, že by bylo hezké, kdyby byl hlavní postavou kněz. Ale jinak mě účast v televizi nezajímá. Chci jen prodat víc knih. Mám ráda knihy. To je důvod, proč to dělám.

Díváte se na všechny ty seriály, které obsahují prvky románové tvorby, jako je například Mad Men?
Mad Men sleduju. Taky se dívám na Real Housewives, ale jen na verzi z Atlanty.

Jaká je?
Normálně je to pořad o lakomých bohatých ženských, které se k sobě chovají hnusně. Ve verzi z Atlanty je to jiné, protože v ní vystupují Afroameričanky, Hispánky atd. S těmi se lépe ztotožňuji. Na vysoké jsem totiž měla spoustu „černých“ kamarádek. Afroamerická kultura je prodchnutá kulturou Jihu. Jejich řeč je říznutá jižanským přízvukem na steroidech. Čekám na to, jestli jedna z postav – Nene – někoho neudeří.

Nebojíte se ukázat v tom nejhorším světle. V Lit jste přestala kojit, protože jste znovu začala pít. Popisujete zde, jak se schováváte ve skřííni s flaškou whisky, lahví Listerinu
a mísou na odplivování.
To nebyly okamžiky, za které bych na sebe byla hrdá. Pokušení, které skýtalo psaní Lit, spočívalo v tom, že jsem mohla ukázat svůj úpadek nebo nějaké vlastní kouzlo. Ale žádné kouzlo tam nebylo. Jen tma, tma, tma. Celé dny. Hnus.

Byla jste překvapená, jak hrozně blízko mají lidé ke svým temným stránkám?
Pokud dělám svou práci, byla jsem schopna dokázat, aby podivné věci vypadaly běžně. Špatný autor pamětí se snaží, aby zvláštní bylo ještě zvláštnější. Já se snažím o to, abych vytvořila zkušenost, která se bude zdát obyčejná, nehledě na to, jak bizarně působí. Nechci čtenáře zklamat, chci, aby byli součástí té zkušenosti. Mým cílem není to, aby si lidé říkali: „Chudák Mary Karr!“ ale raději: „Nechci být stejný idiot,“ nebo jim prostě dát pocit, že změna je možná.

Cherry je jediná kniha, co si vybavuju, která se noří do hormonálních extrémů dospívání z ženské perspektivy. Je to velice odlišné od dobře známé tradice mužského psaní o sexuálním probuzení, ale o nic méně účinné.
To pro mě hodně znamená. Je to jeden z důvodů, proč jsem to napsala. Na škole jsem učila o všech těch skvělých knihách o dospívání, jako je Stop-Time Franka Conroye nebo Život jednoho chlapce Tobiase Wolffa. Ženský pohled reprezentovala například Mary McCarthy a její román Memories of a Catholic Girlhood. Když jsem začala psát „Cherry“, uvědomila jsem si, že tam chybí jazyk, který by byl dost dětský na to, aby se hodil pro malou holku. My nepoužíváme slova jako podsaditý, a to mě štvalo. Teď už rozumím tomu, že to má svůj důvod. Promítala jsem libido čtyřicetileté ženy do malé dívky. A pamatuju si, co se mi v tu chvíli vybavilo: Moje středoškolská láska Johny Cleary, který přede mnou jezdí na skateboardu s červenou růží. Bylo to intenzivní a pronikavé.
Stejně jako tehdy jsem si představovala, jak mě líbá, ale nebylo v tom nic pornografického. Teď už věřím, že holky v sobě mají něco odlišného než chlapci, ale je to stejně intenzivní. Myslím, že bylo fajn, že jsem se v Cherry držela trošku při zemi.

Cherry opravdu zachycuje jistou atmosféru dospělosti, kde má člověk určitou míru svobody, je zvídavý, ale taky úplně naivní, takže se dostává do šílených a často také nebezpečných situací.
Které jsem si vybírala, i když mi nikdo u hlavy nedržel pistoli. Měla jsem špatné životní vzory. Nedávno jsem si o tom povídala s (mým nejlepším kamarádem z dětství) Dooniem. Opravdu jsme si tenkrát neuvědomovali, že naši rodiče byli ubozí alkoholici a drogově závislí? Jak to, že jsme se o tom nikdy předtím nebavili? Každá rodina kolem vedla pravidelné bitvy hnané prášky a alkoholem. To je důvod toho, proč se naše skupina spřátelila.

Vzpomínám si na dospívání jako na první pocity nutnosti přežít, kdy se mezi vrstevníky snižovala hladina přátelského chování. Vy jste se přes to zkusila přenést. V Cherry je jedna scéna, jak se celý váš gang ocitne někde hluboko v lese a přitom jsou všichni na LSD. Jednoho kluka bodne škorpion a začne mu otékat noha a nikdo se mu nesnaží pomoct. Nikdo nemůže.
Všichni tam jenom stáli a říkali si: „Hmmm, fakt pech.“

Snažili se od něj dostat co nejdál, aby nemohl narušit jejich dobrou náladu. Někdo se chová způsobem: „Možná bychom měli tvoji nohu pohřbít v písku.“
Jo. „Hoďte na to nějaký písek. Kašlete na to.“

Ten týpek na to sám rezignoval. Už ani neočekával pomoc.
Byla to banda debilních zfetovaných individuí. Ani v nejmenším nemáte zájem o to, aby se o vás starali tihle hippíci.

Naposledy jsem měl LSD, když mi bylo 17. Radši bych umřel, než bych si to znovu dal.
Já naposled v 19. Spisovatelé za jednu sekundu vnímají strašně hodně nálad na to, aby se s touhle drogou dokázali vypořádat. Objeví se příliš mnoho vnitřního života.

Ještě víc srdcervoucí je situace, když jde bratr vaší nejlepší kamarádky Meredith do vězení za prodej drog a jeho kumpáni to jen tak nechají být, protože si nemůžou dovolit zaplatit právníky. Meredith zůstává se svou bezmocí a žalem úplně osamocená. Napsala jste: „Část vašeho já ví, že s dostatečně velkým srdcem byste mohli Meredith poskytnout jinou útěchu než pouhé zapomnění.“
To je jedna z mých velkých výčitek. Meredith dospívala takovým způsobem, že se z ní stal blázen. Prostě se na ni vysrali. Ani jsem se o tom nezmiňovala v knize. Zemřela, když vyšla Cherry, a její matka se oběsila v domě jejího bratra. Nabídla jsem Meredith, aby se mnou chvíli zůstala, rozumíš? Ale nezáleží na tom, jak bych to napsala, aniž by to vyznělo stylem: „Jsem dobrý člověk, starám se o své šílené kamarádky.“ Nemohla jsem to napsat.

Zajímá mě, jak se na své ztvárnění v knize dívali vaši přátelé z dětství. John Cleary musel číst o vašem poblouznění, které trvalo už od 4 let, a o vašem super intenzivním zážitku, kdy jste mu masírovala nohy po fotbalovém zápase, zatímco se díval na televizi se svou rodinou. Mluvíte o pocitu, jako byste létala na koni. Musel se cítit divně, když to četl.
Johna Clearyho jsem nedávno viděla. Přišel s manželkou na čtení. Jen jsem se ho zeptala, jestli ty části, které se týkaly jeho, byly dost přesné. A on prostě nemohl uvěřit tomu, že jsem si pamatovala jeho mořského koníka na tričku. Byl z toho úplně hotový a řekl mi: „Jak sis sakra mohla pamatovat vzhled toho trička?“

No a jak se vám to teda povedlo?
Začínám s detaily. Díky nim se z pokoje stane velký prostor. John mi řekl: „Věděl jsem, že jsem si tě měl vzít.“ Navrhla jsem mu to, když mi byly čtyři a jemu pět. Pokračoval slovy: „Ale kdo mohl tušit, jestli z tebe nevyroste blázen?“ Moje odpověď zněla: „Já jsem to věděla.“ A on na to: „Nikdo by to tehdy netipoval.“

Doonie byl váš nejlepší přítel a sympatický dospívající drogový dealer se zálibou ukazovat holkám svůj penis. Co dělá teď?
Doonie mě nedávno doprovázel na turné. Myslím si, že měl víc čičinek než Frank Sinatra. Nedělám si srandu. Podepisoval mé knihy. Vlastní velkou stavební firmu a je slavný díky tomu, že vynalezl produkt, který nemusím jmenovat, protože veřejnost nepotřebuje vědět, že byl kdysi zasraný dealer.

Když jste napsala tak úspěšné paměti, nepřipadáte si trošku divně, že statisíce lidí, možná miliony, znají intimní detaily vašeho života?
Nemyslím na to. V průběhu psaní se obávám akorát toho, jak budou zpodobněni lidé, o kterých v knize mluvím. Mám v sobě hodně máminýho: „seru na to, co říkají ostatní“. Kupodivu jsem člověk, který má velice rád soukromí. Jsem spisovatelka. Pro někoho jiného by množství času, které trávím sama, mohlo být nezdravé. Když mi lidé říkají, že četli mé knihy, vůbec neuvažuji o tom, co v nich je. Předpokládám, že všichni mají své vlastní problémy. Když jsem byla sama, potkávala jsem hodně „zlobivých chlapců“, kteří mě zvali na rande jenom na základě mých knih, což jen podtrhávalo jejich debilitu. Vnímali mě jako postavu z knih Liars’ Club a Cherry v domnění, že budu poddajná, když budou protivní a zlí, místo toho abych je jako každá jiná ženská poslala do hajzlu. Pravda je, že jsem citlivá. Jsem měkká. Nejsem žádnej záporák. Vyrostla jsem ve městě, kde se děly kruté věci. Byla jsem divná, ale vždycky jsem chodila s hodnýma klukama. Měla jsem tátu, kterého jsem měla ráda. Mám pět let přítele, který nepřečetl ani jednu mou knihu. Momentálně čte The Liars’ Club a je to první člověk, který se mnou o té knize mluví na rovinu a neříká jenom: „Je to fakt dobře napsané.“ Je to taky jediný člověk, který se mnou chodil a řekl mi: „Opravdu mě mrzí, čím sis musela projít.“ Pravda je, že už jsem se přes to přenesla. Velkou část svého života jsem byla nešťastná, a teď, když se cítím dobře, si už ten pocit ani neumím vybavit. Už se necítím tak, že bych v sobě měla neustále se rozšiřující ránu.