hudba

Houpací koně o světě po Bowiem

Jak se změnil svět i kapela Houpací koně v etapě po Bowiem, se dozvíte v rozhovoru nejen s Jirkou Imlaufem...
12.12.16

Foto: Kristýna Císařová

Tři roky po vydání Everestu přichází ústečtí Houpací koně s novou deskou Kde jste mý přátelé dneska v noci. Kdo čeká sloganové, dobře zapamatovatelné skladby jako z Everestu, bude nejspíš zklamán. Novinka Houpacích koní je totiž jiná – ubylo poetiky jednoho severočeského města a refrénů, přibylo naopak kláves a touhy po experimentu. Celkově se zdá, že Houpací koně už nechtějí hrát tu písničku, na kterou jste si po letech konečně zvykli. S Jirkou Imlaufem jsem si povídal o tom, jak se změnil svět i jeho kapela v etapě po Bowiem. S režisérem Davidem Menclem pak o jeho krátkém filmu ke skladbě Houpacích koní Tesaři.

Na nové desce zpíváš o světě po Bowiem. Jak se ale změnil svět Houpacích koní po odchodu vašeho dlouholetého kytaristy Míly Kolenatého?

Reklama

Jirka Imlauf: Dost podstatně. S Mílou skončila éra Everestu, ve který jsme s obměnama hráli pár let víceméně stejnej playlist, skončila doba Mumie, skončilo to, na co jsme byli zvyklí, vyjeli jsme z těch kolejí. Přišla doba Předlic, zkoušení a potkávání se v Tajným studiu, doba, kdys v tom pustým Ústí nevěděl, co bude, kam se vrtnout, kde jsou tvý přátelé dneska v noci. A proměnila se parta, do kapely přišel Pavel Nepivoda. Vlítnul do všeho rovnýma nohama, řekli jsme si, že chceme zase vydat desku, a tak začlo naše asi nejpracovitější období. Začli jsme na nových věcech dělat v promrzlým studiu, poctivě si je nahrávali na telefony, v noci si pak posílali různý jejich verze. Do toho jsme hráli koncerty, takže jsme se s Pavlem učili ten playlist, se kterým jsme jezdili. No tak jsme do tý řeky skočili po hlavě všichni dvakrát.

I když jste už potřetí točili desku s Honzou Brambůrkem, tak je novinka úplně jiná než Everest a Hotel Palace. Už to často nejsou ty písničky, které balancují na hraně pop-rocku. Proč jste uhnuli z úspěšné cesty nastavené Everestem?

Jirka Imlauf: No víš, my jsme ty písničky z Everestu nechápali jako poprockový a tyhle nový nechápeme jako uhnutí z cesty. Děláme prostě písně a chceme, abysme z nich měli mráz v zádech. A horko jinde. Ten zvuk se objeví ve vzduchu, spojej se věci, který několik lidí zrovna prožívá, hudba, kterou ty lidi zrovna poslouchaj, filmy, co je zrovna berou, hádky se ženama, dobrý knedlíky s vajíčkem někde v neznámým městě, zvuk kláves, kterej ti někdo ukáže, noviny, co sis čet v noci…všechno to smíchá koktejl, no a pak zbejvá od toho neutýct a bejt nastraženej, dokud se ta zlatá žíla objevuje. Takže my to nedělali cíleně, prostě jsme si lokli toho koktejlu. Ale byli jsme rádi, protože jsou nám sympatický kapely, co to příště zkoušej zase jinak.

Reklama

Já jsem tím uhnutím z cesty myslel třeba to, že se snažíš zpívat dost jinak, než jsi měl pětadvacet let zažité. Nebo že ve skladbě Účet načuhujete do electro-rocku, dříve nemyslitelné. Určitě je to nejexperimentálnější deska Houpacích koní.

Jirka Imlauf: Ono to s tím zpěvem přichází spíš postupně, roky už vím, co na něm chci měnit, tentokrát se mi zpívalo nejlíp, co pamatuju, s Honzou se mi dělalo dobře, pomoh mi s tím hodně, výraz je pro něj málem posvátnej, spíš je to fakt postupný. Ale celkově, říkáš nejexperimentálnější, on v tom vážně nebyl předem vymyšlenej plán, bylo to samovolný, ty základy, co jsme měli připravený, si o to řekly, pak už to jelo nějak samospádem. Ten tmavej zvuk a pocit v nich byl od začátku, ale pohnul s tím dál k tomuhle výrazu až Honza Brambůrek. Poslouchali jsme tou dobou Bowieho Low a Heroes, četli knížku o těch berlínskejch letech, seplo nám to s Předlicema a touhle dobou vůbec. Honza vytáh Korg M1, tyhle osmdesátkový klávesy, a ty party skládal přímo na fleku, když hrál s náma dohromady. Byli jsme tam s přestávkama zalezlí několik měsíců, dělali jsme si srandu, že jsme jak Beatles, který musej při nahrávání Seržanta chodit do práce. V tom pravým slova smyslu jsme ale neexperimentovali, nezkoušeli exotický nástroje a zvuky, jen jsme vlastně dělali ty písničky až tam. Docela luxus, o tom se mi asi zdálo v pubertě, když se mi nezdálo o holkách.

Desky Houpacích koní Tiché dny na Klíši, Hotel Palace i Everest jsou textově silně provázány s poetikou Ústí nad Labem. Na desce Kde jste mý přátelé dneska v noci se od této poetiky ale trochu odkláníš. Nebo se mi to jen zdá?

Reklama

Jirka Imlauf: No to je dobrý, nezdá, říkám si, proč je tohle album tak spojovaný s Ústím a tím jeho mikrosvětem, sice tam prosakuje, ale není to pro něj podstatný, myslím. Ani na těch předchozích to tak nebylo. Možná se mi nepovedlo říct, co jsem chtěl, těch deset písní je kalendářem posledních měsíců, toho, že svět, jak jsme ho znali, mizí, teď už definitivně, teď jsme v srdci tý změny. Nic originálního, každej padesátník cejtí, že se mu čas utrhnul ze řetězu a přestává přátelsky pomrkávat, nech to bejt, času máš dost. Je tam Předmostí, je tam kampus, je tam Ústí jako kulisa milostnýho příběhu v Mlýnech, ale jestli je tam něco místního, jsou to úplně vykořeněný, smutný, zanedbaný Předlice. Jak říká Honza, Neukölln.

Houpací koně dlouho žili s cejchem českých dEUS nebo Sonic Youth. Neštvalo tě to už někdy, že to hudební publicisté od sebe pořád dokola opisovali?

Jirka Imlauf: Často to bylo nahlas, a nebyl to hardcore, kytary rozostřený, sem tam popový melodie, nosili jsme košile, rozumím tomu. A bejt přirovnávanej k těmhle skvělejm kapelám… Jenže ono to spíš bylo tak, že se jen uchytilo, co jsme říkali, když se někdo zeptal, co posloucháme. Většinou se tyhle věci opíšou z kapelního webu a je to, žádný zdržování, všechny články a perexy začínají podobně. I tak díky za ně. V dobách, kdy na tom ještě záleželo, nebylo snadný říct, co vlastně hrajem. Takže k nějakýmu zjednodušení se muselo sáhnout.

Reklama

Houpací koně v poslední době chápu jako kapelu nového typu. Kapelu jako instituci. A to myslím bez jakýchkoliv negativních konotací.

Jirka Imlauf: To je silný slovo, instituce. Ta má vždycky kancl. Tým, to je zase moc manažerský, ale sedí to líp. Je nás sedm, co jsme pracovali na týhle i předchozích deskách, vedle kapely Honza Brambůrek, Lukáš Franz a Petr Kuneš a pak ještě několik spřízněných lidí, Veronika, Ondra, Honza, Kristýna, některý nám pomáhají už léta, bez těch všech bysme byli úplně namydlený. Pořád se učíme si to všechno rozdělit, ale zase jsme postoupili o kus dál. A s Davidem Menclem bysme se chtěli potkat zase.

Pro natočení klipu jste vybrali skladbu Tesaři, která je asi nejvíc poplatná dosavadní tvorbě Houpacích koní. Proč zrovna Tesaři? Sázka na jistotu?

Jirka Imlauf: Sázka na nejistotu. Máš pravdu, Tesaři je zrovna ta, kterou bys od nás tipnul, ale to nebyl ten důvod. Nějak jsme se na ní shodli a pak u spousty kafe a vymejšlení vypad z Lukáše námět. Vybrali jsme ji kvůli tomu poselství, je to modlitba, to zásadní z desky, otázka po smyslu, pokora, útěk, čas, co se na nic neptá.

Krátký film Davida Mencla ke skladbě Houpacích koní Tesaři

V minulosti jste při realizaci klipů spolupracovali s kolektivem Ideamakers. Přiznám se, že pro mě některé věci v klipech z desky Everest byly dost za hranou. Myslím třeba hlazení koně, průvod s rakví, erotická scéna… Skladbu Tesaři ale režíroval David Mencl. Jak jste se k němu dostali?

Reklama

Jirka Imlauf: Už jsme o tom mluvili, viď.

Jo, mluvili.

Jirka Imlauf: Za sebe mám ty videa od Ideamakers rád, ale chápu ty výhrady, je to na hraně, jenže o tý jsme věděli, jde tam o ni. Pro mě to bylo naivní, ale čistý, žádná intelektuálština. Koně se hladěj, průvody s rakví choděj, lidi se milujou, teda většina, a erotiku jako redaktor Vice máš před očima často. Přemýšleli jsme, s kým chceme točit, a do toho se ozval David. Potkali jsme se před pár lety v Banátu na festivalu, znali jsme jeho práci, líbilo se nám, co dělá. A často mluvil o motorestech a nonstopech, má rád Floydy, ten námět se mu líbil… bylo jasno.

Pokud se nepletu, tak snad úplně poprvé v klipu Houpacích koní nehraješ. Proč ta změna?

Jirka Imlauf: Úplně poprvý to není, ale po několika těch předešlých klipech to změna je, jo. Chtěli jsme to tentokrát prostě takhle, a pak ten text si o to řek, není to jen osobní téma, chce to mluvit obecněji. "Tesaři" je oslovení, ptáme se ho a prosíme, hodilo se, aby hlas nepatřil tomu, kdo je v obraze. A taky, bejt trochu bokem a necpat se všude. Máme to tak celkově, nejen ve videoklipu. A ten Jirka Lesák, co hraje/nehraje Tesaře, to byla volba, tenhle chlap ve vaťáku s náma se všema zamával. Je to on. Pokornej pán, zlomenej i nezlomenej.

David Mencl a Jiří Lesák. Foto: J. Imlauf

Hele, Davide, proč tentokrát nemá tvůj krátký film žádný několikaminutový prolog?

David Mencl: Několikaminutovej prolog Tesaři nemaj. Dyť ten měla jen ta Normandie od Kieslowski. Jinak se vejdem do minuty, maximálně minuty a půl. Prolog tam ale je. Jak jde Tesař do chaty. Je to část z poslední písně alba Houpacích koní. Nepatří k Tesaři. Takto mi ji poslal - poslední verzi - Honza Brambůrek. Já byl dost překvapenej a psal jsem mu, že chci tohle odstřihnout a chci jen čistě tu skladbu. On to udělal, ale já se do toho nějak zaposlouchal a řek jsem si, že je to skvělej prolog. Dali jsme to na jeden záběr a myslím, že to funguje.

Storyboard: Agáta F. Mayerová

V klipu se překrývá hudba kapely s reálnými zvuky toho, co se tam děje – sekání dříví, míchání vajíček na sporáku, škrtnutí zapalovače,…

David Mencl: A to se s tím právě taky trošku pojí. Honza Brambůrek to míchal a psal mi, že mu to přijde fajn koncept. Jirka to komentoval, že zpívá tu píseň té postavě v klipu. Já tam chtěl mít zvuky sekání, to jo. Pak jsem ale došel do střižny za Šimonem Hájkem a ten mi řek, že tam dal pár zvuků navíc, že mu to funguje líp. Pustili jsme si to a bylo to nápaditý a funkční.

Reklama

Vždycky je pro tebe důležité prostředí, kde se tvůj krátký film odehrává. Kde jste natáčeli tentokrát?

David Mencl: Tesaři se natáčeli v horách na Tanvaldsku. V jedný krásný, malý chatičce. Den před natáčením napadnul poprašek sněhu a já doufal, že vydrží na natáčení první scény, kdy jde Tesař do chaloupky, ve který se odehraje jeho příběh. Všude okolo jsou lesy, hory. Pomálu těch místních hospod. Ale krásnejch. Klid a ticho. Piješ vodu z potůčku, nemáš tam signál, je tam hezky.

V horách u Tanvaldu. Foto: J. Imlauf

Hlavní roli v klipu ztvárnil Jiří Lesák. Kde jste ho objevili? Kdo to je?

David Mencl: Já jsem dlouho pro tuhle roli hledal neherce. Moc se nedařilo. Tak jsem si řek, že zkusím hledat herce. Nechal jsem si zjistit kontakt na pana Javorskýho. Začal jsem ho tam vidět, když jsem jel autem z Vysočiny a poslouchal Tesaře. Byl večer, já se proplítal silnicema na Vysočině, nepotkal jsem cestou ani jedno auto. Úplně mi tam seděl. Konečně jsem na to přišel.

Když jsme s Agátou začali dělat na storyboardu, kreslila tam pana Javorskýho. Jirka Imlauf tomu dal zelenou. Za dva dny vidím na telefonu, že mi Javorský volá. Hovor trval asi deset minut, omlouval se mi, že to časově nezvládne. Tak jsme se rozloučili. Natáčení se přesunulo asi o deset dnů a já ho zkusil ještě jednou s tím, že ho nechci otravovat, ale že bych si to vyčítal, kdybych mu nenapsal znovu. Opět po dvou dnech od doručení mi volá pan Javorský a říká mi, že to vážně nezvládne, ale že děkuje za nabídku, že se mu příběh i hudba moc líbí. Napadnul mě ještě pan Tříska. Velký sousto. Opět jsem si nechal zjistit kontakt a druhej den psal mail panu Třískovi. Během hodiny mi od něj přišla zpráva, že děkuje za milej mail a šel by do toho hned, ale je v Kalifornii. Já byl teda vlastně ve výsledku strašně překvapenej a moc rád, že mi odpovídá pan Tříska! Menšík, Brodský, Tříska - to jsou pro mě herecký a lidský legendy.

Reklama

Na řadu tedy přišel Jiří Lesák?

David Mencl: Agáta mi řekla, že zná hudební uskupení z Liberce okolo Kavána, kde hraje na kytaru nějakej Lesák, a vypadá přesně tak, jak chceme. Já si pak vybavil, že jsme v létě u Liberce byli na nějakým menším hudebním festivalu, kde hrál Lesák s kapelou a já se nekoukal na nikoho jinýho. Vnímal jsem jen Lesáka. Když hrál na kytaru, měl projev jak Gilmour z Pink Floyd. Mimika, gesta, projev. Měl krásnej kytarovej zvuk, a i když hrál jen na kytaru, bylo mi hned jasný, kdo tuhle kapelu šéfuje. Agáta naháněla Lesáka asi měsíc. Nic nebylo jistý. On žije sám na chalupě u Liberce a komunikovali jsme skrz prostředníka. Přes Honzu Kavána, kterej v jeho kapele zpívá. Byla to fakt těžká práce přesvědčit ho. Nakonec jsme se s ním poprvý potkali den před natáčením v nonstopu jménem Férko bar kousek u Liberce. A bylo to férko. Jirka je plachej, tak jsme omezili štáb na minimum. Na posledním klipu - Normandii od Kieslowski - jsme měli na place okolo padesáti lidí, tady jsme ve výsledku byli v sedmi. Celkově to myslím prospělo.

Gilmour od Liberce

V klipu Sudety, který jsi točil pro Kittchena, se objevil Karel, totálně pokérovaný chlápek s vězeňskou minulostí, ve skladbě Normandie dua Kieslowski sis zase zahrával s vizuální poetikou světských. Jiří Lesák do této mozaiky lidí na okraji a za okrajem zapadá. Čím tě přitahují?

David Mencl: Já moc rád pracuju s neherci. Mám za to, že z nich jde vyždímat mnohem víc než z herců, který ti to odehrajou a jedou na další natáčení. Vždycky do toho zasáhne takovej pomyslnej dar shůry a dost si sednem. Pustíme se k sobě, otevřem se, dáme si cigáro nebo pivo, popovídáme si a točíme. Toho si moc vážím. Profesionální herec ti tam přijede po pár mailech, odehraje, řekne ahoj a vlastně mu ani nenapíšeš zprávu, jestli byl spokojenej. Ty neherce naháníš, jezdíš za nima, píšeš jim pomalu dopis, jestli můžou v tolik a tolik, voláš jim do telefonní budky v danej čas. Jsou to takový životní náhody a zkoušky. Takže to je asi to, co mě přitahuje. Ten proces, než se sejdem, než točíme. A ty jejich osudy. Maj toho za sebou fakt hodně a není to často úplně veselý. Jirka mi odvyprávěl svůj příběh během hodiny a já neřek ani slovo. Nešlo to. Jen jsem ho pozoroval a naslouchal.

Když se koukám na storyboard, tak v jedné scéně vidím škubání bažanta. V klipu je ale slepice. Proč ten odklon?

David Mencl: Já tam měl bažanta od začátku a taky jsme s bažantem všichni počítali. Do posledního momentu. Když jsme měli připravenou scénu, tak dojel Michal Tardík s Honzou Rejžkem na plac s igelitkou, z který vytáhli slepici. Nebyl nějak čas to rozebírat, tak ji přivázali, natočil se záběr a pak se točily další už se škubáním. Na place to vzbudilo docela poprask, protože se ukázalo, že ta slepice je tři dny mrtvá a je to spíš taková zdechlina.Když jsme si večer všichni sedli ke stolu, tak jsem se kluků zeptal, jak k tý slepici přišli a proč nedovezli toho bažanta. Michal Tardík se chopil slova a se svým aktuálním vzhledem - Perníková věž - začal povídat: „Víš, my jsme měli dohodnutý dvě místa. Jedno padesát kiláků odtud a druhý kousek přes kopec. Vydali jsme se tedy z časových důvodů tady za kopec. Přijeli jsme do vesnice, zaparkovali dodávku. Vystoupili jsme a zjistili, že jsme vlastně dva. Já a Honza. Já jsem si určil roli na boj z blízka a Honza roli na boj z dálky. Spočívalo to v tom, že jsem si našel kovovou tyč a Honza si nabral kamení. Šlo se lovit. Měli jsme dokonce pár gólovejch šancí. Bažant asi metr ode mě stál na jedný noze a já už ho skoro měl, ale prostě nic. Ty kameny taky nefungovaly. Najednou za náma přišla starostka, ať se jí legitimujem. Tak jsme to udělali přesně tak, jak chtěla a vysvětlili jsme jí, co tady děláme a proč. Zavedla nás k jedný paní a ta měla v kurníku mrtvou slepici, tak jsme ji vzali a dovezli."

Storyboard: Agáta F. Mayerová

Ty jsi s těmi historkami, Davide, úplný Menšík. Na HBO běží série Pustina, veřejnoprávní televize zase odvysílala kriminálku Rapl. Od dob Divokých včel Bohdana Slámy většina úspěšných českých filmů těží z poetiky zdevastované nebo industriální krajiny a vykořeněných lidských charakterů, pokud možno obalených několika obsesemi. Cítíš se součástí tohohle proudu?

David Mencl: Já jsem Pustinu ještě neviděl. Jen slyšel pár názorů, takže nemůžu hodnotit. Nechci se ale zařazovat do nějakejch proudů. Dělám, co dělám a co mě baví a naplňuje. Takže to nebudu srovnávat. V těch prostředích, co zmiňuješ, se točí i děsný videoklipy. Třeba se někdo postaví v hadrech od Diora před zdevastovanou zeď a cosi máchá do kamery. To mě moc nebere, i když to působí jako strašnej pop. Kvalitní. Podívej se na klip Krajča s Nohavicou, jak choděj v nějakým zdevastovaným prostoru a podívej se na klip Pink Floyd, kterej je točenej v Černobylu v devadesátejch letech. Co ti přijde hodnotnější? Poznal bys, i kdybys vypnul zvuk.

„Poznal bys, i kdybys vypnul zvuk." Foto: J. Imlauf