Co se týče jídla, považuji se za relativně rozumnýho člověka.Napříč všemi svými odpornými zlozvyky cítím, že jestli přestanu i s touhle jedinou správnou věcí, nepotrvá to dlouho a moje vnitřnosti si vezmou dlouhodobou dovolenou. Během ranního krájení všemožného ovoce do pohankové kaše si prostě přijdu jako lepší člověk, kterej ví, že ho s touto výbavou nemůže rozhodit ani celonoční chlastačka.

Né, že bych se nesnažila sledovat výživové tipy a trendy, vždycky jsem se ale prioritně řídila především podle vlastního instinktu a intuice velící: „Jez v přirozený míře to, na co máš zrovna chuť." Nikdy mě nemuseli páčit z fast foodů, odchytávat na zabijačkách nebo volat první pomoc kvůli předávkování indiánkama v místní cukrárně, takže mi tento koncept stravování bez větších excesů celkem slušně vycházel.

Jak už jsem řekla, radikální výživové systémy neuznávám a předpokládám, že ani nikdy nebudu, nicméně spousta z nich ve svém základu skrývá slušný potenciál. Za jeden z nich by se dalo považovat například vitariánství, které ve mně už dobrých několik let budí velkou zvědavost. Ovoce a zeleninu miluju, a když se nad tím tak zamyslím, potraviny rostlinného původu představují základní část mýho jídelníčku… ale všechno syrový?!? Miluju bolest břicha po čerstvě upečeném koláči, nebo když si při ochutnávání z hrnce spálim jazyk. No a pak je tu ta věc se sýry, na kterých jsem si za léta rekordní konzumace vypěstovala ošklivou závislost. Co když se ale pletu a vážně je to ta pravá cesta? A není advent nejlepší čas (v rámci vidiny budoucí konzumace kil salátu zajídaných sněhovými pusinkami, to vše pod hladkou vrstvou vaječňáku) pro, tímto pokusem totální odrovnání žaludku a dalších spřátelených orgánů?

Už během ranního vaření čaje jsem začala nabývat dojmu, že dělám něco špatně. Můžu pít vůbec teplý čaj? Tohle šílený prozření mě na malou chvíli relativně slušně rozjitřilo, nicméně jsem si řekla, že se nenechám tak snadno rozhodit a vymačkala jsem si čerstvou pomerančovou šťávu, což ve mně, spolu s talířem plným manga, kivi a banánu vzbudilo dojem naprostýho vita mága. Opravdový problém přichází, když se ke mně vetře vůně čerstvě uvařené kávy – v tu chvíli cítim opravdickej průser.

Většinou si věci předem dobře promyslím, tuhle situaci jsem ovšem příliš nezvládla. Z milionu významných detailů držících můj chatrný život pohromadě je kafe tím nejvýznamnějším. Věděla jsem, že to nebude snadný, ale že přijde taková zoufalá krize už po několika hodinách, to by mě teda nenapadlo ani ve snu. Během poledního žvýkání mrkve s paprikou na mě doléhá úsměvný paradox tohoto prapodivnýho experimentu – největším problémem se stal zvyk, na který jsem ani na malý moment nepomyslela a možná, kdybych to bývala udělala, nikdy bych s tím nezačala.

Z experimentu „jím syrovou zeleninu" se rázem stává projekt „nepiju kafe".

Až nepřiměřeně dobrou ranní náladu okamžitě vystřídá pocit znechucení nad mým včerejším rozhodnutím. Snídám čerstvé a sušené ovoce, k čemuž si hédonisticky dopřeju 3 deci vlažné vody. Cítím zvláštní elán z pocitu, že možná vážně pokořím sebe sama. K obědu si udělám guacamole, které zajídám nakrájenou papriku, ale už ve 2 mám zase příšernej hlad a za hrnek teplýho čehokoli bych prodala celou svojí rodinu do otroctví. Na tureckém trhu nakupuju nejrůznější druhy plodin, které jsem nikdy neviděla ani na obrázku, abych doma zjistila, že většina z toho se musí před konzumací nejprve tepelně upravit. Yes. I tak se toho ale dá relativně velká část sníst a tak trávím pauzy mezi prací krájením, loupání, mačkáním a zaháněním barvitých obrazů svíčkové a lasagní.

Taky je mi pořád hrozná zima. Nejsem zrovna člověk, co by v zimě dobrovolně chodil venku v mikině a kraťasech a tohle mi teda rozhodně nepřidává. Ruce i nohy mám jako kostky ledu, takže díky bohu, že aspoň horkou sprchu nemám zakázanou.

Problém je, že mám prostě pořád děsnej hlad a nic mě nedokáže dostatečně uspokojit. Jakoby to vůbec nedošlo do žaludku. Můj denní režim se scvrkl na chystání jídla a mezery, ve kterých uvažuju o tom opravdickým jídle (všudypřítomnou myšlenku na kávu už si ani nepřipouštím). Nejzajímavější je, že myslím na jídla, které mě nikdy moc nezajímaly – úplnej top je párek s hořčicí, ten, co se celej den bezprizorně válí v mastné vlažné vodě a čeká na vykoupení v podobě papírovýho tácku a putovního ubrousku. Ježiši, za ten bych střílela! Cestou domů žvýkajíc mrkev (bylo to to nejpodobnější párku, co jsem v obchodě našla) potkávám zhruba desetiletýho tlustoprda držícího v každé ruce jeden párek v rohlíku, který si na střídačku strká do pusy. Nikdy jsem nikoho nenáviděla víc.

Od rána mě pekelně bolí břicho. Začalo to v noci a vůbec nevim, co s tím. Představa, že bych si teď měla dát čerstvou zeleninu, mě zvedá žaludek. Chci rohlík a černej čaj! Dávám si day off a celý ho prospím. Večer lepší.

Zdá se, že krize překonána. Budím se sice trochu slabá, ale čerstvá a motivovaná. Vůně kafe mě pořád dohání k šílenství, ale jinak tomu začínám přicházet na chuť. Čerstvou zeleninu jsem jedla vždycky, ale nyní mám pocit, jako bych ji ochutnala úplně poprvé. Chuťové buňky jásají. Nepopírám, že občas nezhřeším a neposolím si rajče nebo tak, ale stejně, je to jako úplně nová zkušenost. Nejvíce mi pořád vadí tvrdá konzistence neuvařené zeleniny a pocit neustálého hladu. Moje neutuchající nadšení částečně pramení z mé nezlomné vůle a částečně z představy, že už to všechno za krásný dva dny skončí.

Dneska je Pátek – všichni jistě tušíte, co tím chci říct. Během snídaně probíhá debata, kam by se dnes večer dalo a nedalo jít pít a jelikož jsem v Berlíně, lákavých možností vážně není málo. Mě osobně dělá problém ranní půlhodinka jógy a představa celonoční pařby mě dostává do kolen. Můžu vůbec pít? Tentokrát už nepátrám na internetu a svěřím se rukou své intuice, která říká: „Nemůžeš, musíš!", čemuž se jednoduše nedá odporovat. Už po první dvojce vína ale zjišťuju, že moje výdrž není, co bývala. Po druhé sklence mám dost a jdu spát. Smutnej pátek.

Kriste pane, je vůbec dovolený mít takovou kocovinu po dvou skleničkách vína? Za francouzský toust a černý čaj bych teď zabíjela a po nakouknutí do lednice mi začne být vážně smutno. Ačkoli je to ale poslední den, nemyslím si, že bych odpočítávala poslední vteřiny a o půlnoci se v pyžamu běžela ven pořádně nažrat. Koneckonců, něco mi to (kromě prozvracenýho dne a téhle nemilosrdné kocoviny) vážně dalo a myslím, že jsem se minimálně zbavila pár špatných návyků (například přehnaného solení všeho). Kávu sice asi nikdy v životě pít nepřestanu, ale co se týče potravin, vidím teď mnohem větší krásu v jednoduchosti a základních chutích. A kdo ví, možná si to jednoho krásnýho dne celé zopakuju – moc na to ale nevsázím.