Konečně jsem na to přišla a řekla: Chcete, abych odešla?
Řekla jsem to, protože jsem měla pár menších důkazů. Včera se ke mně začali chovat trochu hůř, hlavně jeden z nich, ten větší, ten, který býval dříve mým favoritem. Ale já tomu nerozuměla. Měla jsem se tady tak dobře. Byla jsem v rozpacích. Jaktože mě najednou už nemilovali?
A příští ráno se to stalo znovu. Ten velký se tvářil opravdu zle. Té druhé došlo, že se zle tvářit nemusí, protože se o to postará ten velký, a tak jenom stála opodál a zadumaně nás pozorovala. Ale já byla tak hloupá, že mi to pořád nedocházelo. Podívala jsem se na tu menší, jako bych chtěla říct: Proč se tak chová?
Konečně jsem na to přišla: Chcete, abych odešla?
Samozřejmě, že chce, abys odešla!
Opravdu? Řekla jsem.
Chtěli, abych odešla, už několik dní! Jak mi to nemohlo dojít? Co jsem si myslela, když jsem to tam takhle přebírala, trávila tam celé dny? Kdokoliv jiný by byl té slušnosti a už dávno by vyklidil pole.
Ach, tak mě to mrzí! Řekla jsem. Okamžitě odcházím!
Přece jen to byli uzavření lidé, a o tom bych měla něco vědět. A já jim ustavičně překážela, oboum ze mě už musela třeštit hlava! Pobývali u nich už jiní, ale ti problémy nedělali. Odešli dřív, než se stačili probudit, přebývali v pokoji jen dva tři dny. A když jsem tam byla já, prostě jsem očekávala, že se mnou budou neustále. Neměli ani potuchy, že se mnou bude taková potíž.
Ten velký za mnou chodil po schodech nahoru a dolů, když jsem si snažila balit věci.
Nic mi nemusíš vysvětlovat, opakovala jsem. Ujišťuji tě, že všechno chápu!
Ale ten velký nepřestával. Jak jsem si nemohla všimnout, že se snažila pracovat? Jak jsem nemohla vidět, že pokoj, který jsem obývala, byla pracovna té malé? To jsem si snad nevšimla, jak pracovala po každém pokoji toho domu, jak si přenášela počítač, jako bezdomovec ve vlastním domě? Můj pokoj potřebovali. A on si dal záležet, abych je slyšela, když mluvili o tom, že přijedou rodiče té malé, že budou v tom pokoji od příštího týdne, a jak si od těch návštěv vůbec neodpočinou.
Už jdu! Už jdu! Křičela jsem a házela věci do tašky. Chápu to! Řekla jsem a skákala na víko od kufru, abych ho zavřela.
Netušili, že tam budu bydlet tak dlouho, tak nepředstavitelně dlouho, a tak si nakonec museli dupnout. Jak by mohli vědět, že to udělám? Že jsem to plánovala, prostě se objevit a zůstávat a zůstávat a zůstávat a ještě být navrch tak náročná? S mými podivnými stravovacími návyky, mým netečným vyspáváním, přízemním vkusem pro literaturu, neschopností naučit se jediné slovíčko jazyka jejich země. Pro boží rány! Bylo spoustu míst, které nebyly vůbec drahé!
Peníze mám! Volala jsem. Mám jich opravdu ažaž!
To ani nezmiňuji — copak mi opravdu musel připomínat, že mě skoro ani neznají? Kolikrát se to se mnou před touhle nekonečnou nesmyslnou návštěvou vůbec setkali? Kromě těch několika náhodných střetů na různých akcích nebo kvůli společným známým, podivoval se, volali mi někdy a sjednali si se mnou schůzku — výhradně se mnou?
Nevím! Naříkala jsem.
Dvakrát! řekl ten velký. A poprvé se to ani nepočítá, protože to se chtěli vidět s mým manželem, ne se mnou. A podruhé se to taky nepočítá, protože to mě chtěli vidět, jen aby se dověděli, proč jsme se s manželem rozešli. Takže na rovinu, řekl ten velký, nepočítá se ani jedno, a i kdyby se počítalo obojí, nikdy by z toho nebylo tak pevné přátelství, aby to znamenalo, že je můžu takhle přepadnout. Tak vypadni!
Já to chápu! Řekla jsem. Samozřejmě, samozřejmě! Řekla jsem a běžela po ulici, byl mi v patách. Pronásledoval mě ulicí a ukazoval na všechny hotely, roztodivné motely a noclehárny, které nás obklopovaly. Na každém rohu, někdy i dva vedle sebe. Navštivte nás, vítejte, vítejte, na každé ceduli.
Ujišťuji tě, křičela jsem přes rameno, že jsem to už pochopila! Ode mě žádnou polemiku nečekej!
Co to se mnou vůbec je? žasnul ten velký. Jaký člověk se takhle může chovat? Pro ženy, jako jsem já, prý existuje jméno, volal za mnou, jak jsem utíkala.