Charles Burns je autor a kreslíř zodpovědný za podivné a děsivé komiksy jako Černá díra, Big Baby nebo Skin Deep. Ve svých knihách vytvořil svět podobný těm od Lynche a H. P. Lovecrafta. Je to realita, vylepšená a hrozivá, ale vždycky dostatečně povědomá na to, aby se mohla uskutečnit. Burnsovo nejznámější dílo je Černá díra. Je to příběh o teenagerech, který se nakazej hroznou infekcí, která jim způsobuje odporné mutace. Díky tomu jsou vyvržení ze společnosti a ukrývají se v lesích. Je to perfektní alegorie na divnost a odcizení v době adolescence. Je to trochu jako Dazed & Confused při permanentním přísunu papírků pod jazyk, jako takový ten nekončící bad trip. Je to klasika.
První dějství Burnsovy nový knihy s názvem X’ed Out staví vedle sebe reálný svět a ten transcendentální. Tentokrát se Burnsovy vzpomínky na svou punk-rock/pozérsky uměleckou adolescenci prolínají s vedlejší surreálnou dějovou linií, ve které postava podobná Tintinovi bloumá burroughsovkým městem příšer, tajemství a paranoie. Čekání na druhý díl bude těžké.
Sammy Harkham, který pro nás Charlese Burnse zpovídá, je jedním z nejtalentovanějších a nejoriginálnějších hlasů komiksové generace, co se zjevila po Burnsovi a jeho vrstevnících. Sammyho série knih Crickets vypráví příběhy, jejichž zpracování kolísá mezi divným, historickým, osobním a realistickým, všechno je ale protnutý hlubokou lidskostí a důvtipem. Harkham je taky zodpovědný za antologii Kramers Ergot, což je nejlepší pravidelně publikovaná série svého druhu od zlatých dob RAWu v 80. letech a v téhle sérii – hej, koukněte na tu spojitost! – se objevil i Burns.
Svět nezávislého komiksu je jako nějaká podivná sága a bratříčkování, rivalita ani hierarchie mu nejsou cizí. Byla by z toho skvělá telenovela, kdyby herci byli trochu míň bledí a skleslí. Ale zrovna Charles a Sammy jsou naštěstí kamarádi a vzájemně se obdivují. Tady je přepis jejich telefonního rozhovoru.

Vice: Jak začínáš takový projekty jako X’ed Out? Vlastně jsem se na to chtěl zeptat i v případě Černé díry. Začínáš s podrobným náčrtem toho, co se bude dít?
Charles Burns: U obou knih jsem začal jenom s hrubým nástinem. Jasně, ty knížky jsou docela komplexní, a když mám důležitou součást příběhu, která se objevuje na začátku a vyřeší se až ke konci, musím přijít na to, jak to bude fungovat. Jako třeba v Černé díře – dějové linie, co jsou uvedené na začátku, nejsou vyřešené až do půlky knihy.

Chápu.
Ale styl, kterým pracuju, je taky dostatečně otevřený, aby bylo místo na rozvinutí nových myšlenek, když mě nějaké napadnou. Myslím, že nejlíp by to šlo popsat tak, že příběh znám, jenom přemýšlím o tom, jak ho vyprávět.

Předpokládám, že vytvořit takový komiks ti trvá dlouho. Komiks taky možná postupně mění to, čím jsi…
X’ed Out jsem původně plánoval jako příběh o svém životě v 70. letech, když jsem se pohyboval ve světě punk-rocku. Měl jsem několik nezdařených startů, tím chci říct, že nejdřív jsem udělal takový černobílý příběh vylíčený dost podobně jako Černá díra, a nebyl jsem spokojený. Říkal jsem si jenom, jak strašné to je. Pokaždé, když to tak cítíte, měli byste ty stránky roztrhat a začít znova. Já začínal asi dvakrát nebo třikrát, než jsem si uvědomil, že chci vyzkoušet něco pro mě dost neznámého. Pomohlo mi, že jsem zvolil barevnou knihu se dvěma hlavníma zápletkama – první se odehrává v takovém tintinovském světě, druhá je víc v mém typickém…

Řekněme stylu při zemi? Stylu více založeném na realitě.
Typičtějším světě, jak na něj nahlížím já.

To byl moment tvůrčího osvícení? Jakože tě napadlo „ty jo, barva“? Jakmile začneš používat barvy, změní to způsob tvého psaní.
To určitě. Ale já pracuju tak, že píšu a píšu a schovávám si poznámkové bloky – hnusné bloky, takže se necítím trapně, když je plním načmáranými poznámkami.

Takže nejdřív píšeš text?
Jo, ten je první. Většinou mám fakt málo vizuálních poznámek, jenom sem tam, ale hlavně je to o tom textu. Nahromadím všechny nápady a snažím se, abych necenzuroval a neomezoval sám sebe. No a právě jsem se přistihnul, jak se soustřeďuju na takovou tintinovskou postavu a taky jak pracuju na punkovým příběhu. A tak se to tvůrčí osvícení týkalo těchhle dvou nápadů. Když jsem přemýšlel, „Tintin, jasně, ten francouzsko-belgický formát“, napadlo mě udělat celobarevnou knihu. A to bylo moc zábavné. Jak jsi zmínil, když pracuješ s barvou, máš úplně nové nástroje k vyprávění příběhu. A nechtěl jsem vytvořit jen obarvenou verzi mých černobílých prací.

Vyděsilo tě, když se ti otevřela možnost téhle široké palety?
To ne. Jsou věci, které bez barvy nedocílíš. Můžeš jejich prostřednictvím vyprávět příběh, můžeš nastínit náladu. Stačí použít základní barvy.

Kromě tintinovského motivu je v X’ed Out taky poznat pořád se vracející odkaz Burroughse a jeho Interzone. Myslels i na něj, když jsi psal? Vím, že jsi mluvil o tom, že tě v minulosti inspiroval.
Ani moc neovlivnil mé psaní jako takový, spíš mě ovlivnil ve specifickém období života. Protagonista příběhu je odrazem mě samotného a mých myšlenek. V pozdních sedmdesátkách jsem ho četl hodně, a když jsem se ocitnul ve světě punk-rocku, dost upřímně jsem jeho názor přijal za svůj. Zapadal do mého náhledu na svět. Jeho černý humor a čistota psaní na mě fakt udělaly dojem. Když jsem začínal pracovat na X’ed Out, přečetl jsem znova hodně jeho věcí, co jsem roky nečetl. Bylo zajímavé si to takhle osvěžit a porovnat, jak jeho práci vidím teď, když jsem chlap ve středním věku, s tím, když mi bylo kolem dvaceti.

Bylo to částečně kvůli tomu, aby ses vrátil zpátky do hlavy hlavní postavy?
Jo, trochu jo. Chci říct, hlavní je tam takový naivní kluk, co vlastně dělá takovou mluvenou performance. A jo, chtěl jsem, aby to bylo dost naivní. Myslím, že je určitá éra v životě, kdy si člověk cení Burroughse a podobných a pak jejich názory internalizují. Takže, jasně, chtěl jsem vytvořit studenta umění, který chce mít promluvy inspirované Burroughsem. Vlastně jsem do toho komiksu zahrnul
i nějaký výňatky z jeho textů.

Na Černé díře jsi pracoval deset let. Cítil ses pak úplně vyšťavený? Rozumíš – prázdný, zbavený nápadů? To se mi stane vždycky, když po mně chtějí další příběh poté, co jsem zrovna něco dokončil. To, co mě napadne, je skoro stejná věc, protože jsem se té myšlenky ještě nevzdal.
Určitě. A jak jsem říkal, nejdřív jsem se pokoušel dělat X’ed Out stejně jako Černou díru. Když jsem byl s tou knihou hotový, úmyslně jsem začal pracovat na několika zakázkách, které neměly s komiksy vůbec nic do činění. Chtěli, abych spolupracoval na animovaném filmu, a tu nabídku jsem přijal hned z několika důvodů. Částečně jsem chtěl vypadnout ze svého malého studia, kde jsem byl až moc, a taky jsem chtěl s někým spolupracovat. Stejně tak jsem chtěl chvíli pracovat v Paříži, to byla taky výhoda. Bylo tam několik autorů komiksů, jejichž věci mám rád. Prostě jsem se pustil do práce, kterou jsem předtím moc neznal. To bylo fajn. Taky jsem v té době vytvořil malou knihu s fotkama.

A pak přišel čas, kdy sis řekl „Jasně, už uběhlo dost času. Něco vymyslím“?
Jo, to jsem udělal. Víš, někdy přijde takový pocit frustrace – uvědomíš si, že vlastně nepracuješ a nic nevytváříš. Formuluješ myšlenky, ale v reálu chceš prostě pracovat. Chceš se zúčastnit procesu tvorby.

Přestože jsi s X’ed Out začínal víckrát, protože se ti zdálo, že se až moc podobá Černé díře, jsou tam určité elementy, rozumíš, několik motivů, se kterýma sis pohrával už dlouho, a určité typy postav, co se zdají být důvěrně známé. V dobrém slova smyslu. Určitě to není pokračování Černé díry, ale můžeme hned poznat, že jsme ve tvém vesmíru.
No, jasně. Většina umělců, tvůrců komiksu i spisovatelů se vrací zpátky k tématům, která jsou pro ně důležitá. Jsou lidi, kteří vlastně víceméně přepisují pořád jeden příběh, znova a znova. To nedělám, ale určitě existují věci, co vyplují na povrch – vlivy a nápady, co se pořád vracejí.

Co si myslíš o tom, že první část příběhu už byla vydána, i když ti na něm zbývá ještě tolik práce? Bude mít reakce lidí na první část nějaký vliv na vývoj příběhu?
Myslím, že jsem v životě došel do toho bodu, kdy – aspoň doufám – jsem schopný nasadit si klapky na oči a nenechám se ovlivnit žádnou okamžitou odezvou. Ale myslím, že bych se cítil špatně, kdyby úplně každá recenze a každý člověk, se kterým bych mluvil, říkali: „Tohle je hromada sraček.“ Jo, to by mě mrzelo.

Nebo kdyby každý používal stejná slova k popisu, jako „No, Charlesi, je to moc hluboké“.
Snažím se věřit svým instinktům a schopnosti stvořit a poskládat příběh.

Jaký je tvůj každodenní program? Máš vyhrazené hodiny na práci?
Docela jo, ale i tak dělám na dalších projektech, co přichází. Budu mít expozici v Paříži, tak jim vyrábím portfolio svých tisků. Ale jinak každý den píšu. Někdy jenom sedím a čumím na poznámky a pak kouknu na prázdnou stránku přede mnou a nic mě nenapadá. A taky jsou dny, kdy to prostě jede. Absolutně to nemůžu předpovědět. Pravda ale je, že píšu každý den, to určitě.


Takže i přesto, že víš, jaká bude struktura X’ed Out, musíš přijít na způsob, jak to ze sebe dostat?
To se týká znalosti příběhu a hledání cesty, jak ho vyprávět. To je ta složitá část. Jsem si jistý, že ses setkal s lidma, kteří umějí vyprávět skvělé příběhy, a jsi úplně ohromený. Pak slyšíš někoho převyprávět ten samý příběh a říkáš si jenom „Bože, chci pryč“.

Pak jsou takoví jako Dan Clowes, který říká, že pracuje na příběhu a hned jak si uvědomí, „o čem“ ten příběh skutečně je, pozná, do čeho se zavrtal víceméně na celý život, a to ho zastaví. Přestane o něj mít zájem. No, ale jinak, co dál, Charlesi? O čem si ještě můžeme povídat?
Hmm, jedna z otázek, co dostávám často, je: „Plánujete film Černá díra?“

Mám dost známých lidí od filmu, když žiju v L.A., a jo, Černá díra se tady často přetřásá. Nevím, jestli je to proto, že ví, že jsem od komiksu, a proto mi to říkají, ale Černá díra je pro ně jako zlatý prsten. Každý by chtěl napsat scénář. Každý to chce natočit. Ale ty do toho nejsi vůbec zapojený, ne? Je ti to jedno?
Nejde o to, že by mi to bylo jedno. Když jsem ten příběh dokončil, byla doba, kdy jsem se mohl pokusit napsat ten scénář sám, ale rozhodl jsem se, že to neudělám. Určitě bych se zapojil tím, že bych jim říkal své názory a tak, ale ne přímo… Chtěl jsem se prostě posunout od Černé díry někam dál a nechtěl jsem ztrácet čas něčím, co by třeba nakonec nenatočili.

Přesně, s filmy nikdy nevíš.
To, co vím, je, že si můžu sednout ke stolu a nakreslit nový komiks. Vím, že je to možné, i když skončím tak, že budu muset jít naproti a okopírovat si ho v copy centru. Vím, že můžu přijít s něčím novým.

Ty jsi taky vyráběl nějaké kulisy, ne?
Jo, bylo to pro Mark Morris Dance Group. Pracoval jsem na projektu zvaným The Hard Nut. Můj oficiální titul byl – tuším – concept designer. Dělal jsem kresby a vymýšlel prvky do jejich tance, který byl moderní verzí Louskáčku. Tahle informace je asi dost šokující, ale tohle jsem dělal před 20 lety. O těchhle prázdninách to budou předvádět v brooklynské akademii hudby.

Ty jo.
Neviděl jsem to už roky, takže si na to zajedu. Bude to vtipné.

No, teď přijde nevyhnutelné: Kdy vydáš další knihu?
Ježiši Kriste. Ne, promiň.

Lidi to chtějí vědět.
Jsem lehce za půlkou druhé knihy. Co ty na to?

To je skvělé.
Jo, ale teď mě vytáčí, že jsem na několik dní zpátky ve studiu a trávím je tím, že řeším nevýznamné malé věci jako e-maily. Nebudu pracovat ještě tak několik týdnů. Ale už mám vymyšlené stránky, které na mě čekají, a to je fajn.

Žiješ už dlouho ve Philadelphii?
Moje žena učí na Tyler School Of Art, kvůli tomu jsme se sem přestěhovali.

Líbí se ti tam?
Jo. Mám rád velké rozpadající se města na východním pobřeží. Je tu dobře.

Máš přehled o tom, co tvoří ostatní lidi od komiksu?
Jo, jasně, určitě. Vždycky se zajímám o všechno, co se na tomhle poli děje, a aktivně vyhledávám dobré práce. Ještě jsem nedospěl do té fáze, kdy by mi to všechno přišlo jako blbost.

Když jsi začínal s komiksy, byl v nich takový náboj Ameriky padesátých let – klasických amerických motivů. Když se dívám na X’ed Out, tak je v tom pořád vidím.
Styl mých obrázků, stejně jako způsob vyprávění příběhu, vychází z prací, se kterými jsem vyrůstal, a tak nějak jsem je napodoboval – imitoval jsem třeba určité typy linie. Když jsem pracoval na Černé díře, bylo v tom něco mnohem osobnějšího, něco, kde jsem chtěl vyprávět příběhy lidí spíš než dělat komiks pro komiks samý nebo komiks s nějakým stylem.

Nechtěl sis jen ironicky pohrávat s některými prvky Americany.
Jasně. Černá díra je o teenagerech, kteří se nakazí nemocí, a o jejich životech. Ostatní prvky jsou částečně náhodné. Jasně, že hrají roli, ale není to jenom o nějaké sexuálně přenosné nemoci, co je deformuje. Je to o lidech, co se probojovávají adolescencí a hledají svojí cestu životem.

Máš určitou studnu inspirace, z které čerpáš: horory, filmy s Godzillou, staré komiksy…
Jsou práce, se kterýma jsem vyrůstal a přirostly mi k srdci. Pořád jsou v mém podvědomí a já jim věnuju pozornost, a tak se ty obrazy vyrojí. Prohlížel jsem si například Tintina, když jsem byl fakt hodně malý – ještě než jsem uměl číst – tím pádem tam byly určité věci, kterým jsem prostě neporozuměl. V Tajemství jednorožce je scéna, kde je Tintin zavřený v takovém sklepě. Unesli ho. Probudí se a na zdi visí interkom.
Nevěděl jsem, co to interkom je, ale viděl jsem, že z té malé díry ve zdi vycházela hlasová bublina.

Jasně.
Připadalo mi to jako odtrhlá pusa nalepená na zdi a měl jsem z toho fakt děsivý pocit. Takže X’ed Out není o Tintinovi, ale o mé reakci na některé tyhle obrazy, co jsem si zapamatoval z dětství.

Máš starší sourozence? Jak sis mohl prohlížet Tintina ještě předtím, než jsi mohl číst?
Měl jsem starší sestru, tátu komiksy zajímaly. Každý týden chodil do knihkupectví a knihovny a bral mi americké edice Tintina. V raných šedesátých letech nebo pozdních padesátých letech jich publikovali šest. Ještě jsem nepotkal tvůrce komiksů mojí generace, co by o nich v té době věděl. Tintin asi nebyl dostatečně distribuovaný.