Edward Albee

K podkrovnímu bytu Edwarda Albeeho v Tribece jsem dorazila v 10 ráno. Dramatikovo příjmení zářící hned vedle zvonku bylo jasně čitelné. Jeho hlas hřměl skrz interkom: „Kdo je to?“ Řekla jsem mu to. Potichu. Pár minut jsem čekala a odolala jsem pokušení zazvonit znova. Konečně jsem zaslechla, jak hlasitě vyslovuje mé jméno. Zjevil se přímo za mnou, a když jsem se otočila, uviděla jsem čilého osmdesátníka s naslouchátkem zavěšeným za jedno ucho, který měl na sobě bílé boty Reebok, šedé zapínací tričko s krátkými rukávy, hodinky Swiss Army a trenýrky. Vedl mě dál a zeptal se mě, kde mám kolo. Byla jsem ohromena tím, že si pamatoval, jak jsem kroužila kolem jeho domu, a když jsme vstoupili do výtahu, omluvila jsem se mu za to, že jsem trošku zpocená. Zeptala jsem se ho, jak ho mám oslovovat. „Edwarde, pokud to bude přátelské interview, pane Albee, pokud nebude příliš přívětivé,“ odpověděl mi. „Bude to Edward,“ řekla jsem.
Edward Albee byl adoptován dědicem divadelního magnáta a jeho ženou dva týdny poté, co se narodil. Výherce tří Pulitzerových cen vyrůstal jako bohaté a zlobivé dítě v Larchmont, ve státě New York, obklopen sluhy a domácími učiteli. Přesto, že jeho rodina disponovala autem značky Rolls-Royce s vlastním řidičem, byl několikrát vyhozen z různých internátních a vojenských škol. Ze školního systému nadobro vypadl na univerzitě, odcizil se svým adoptivním rodičům a přestěhoval se do Greenwich Village, kde střídal podivná zaměstnání a v roce 1958 tu napsal svou první hru Stalo se v ZOO (The Zoo Story). Její šokující závěr dokáže stále uchvátit mladé publikum i nepřipravené čtenáře. Albee od té doby napsal dalších 32 her (a toto číslo neustále narůstá), ale nejznámější je díky své starší práci s názvem Kdo se bojí Virginie Woolfové (1962), která pojednává o nemravném a neustále opilém manželském páru. Hru následně zfilmoval Mike Nichols a obsadil do ní Elizabeth Taylor a Richarda Burtona. Albeeho poslední hra Me, Myself, and I byla uvedena tento podzim v New Yorku.
Dveře výtahu se otevřely před jeho podkrovním bytem, který má stropy ve výšce dvaceti stop a jehož zdi jsou elegantně zdobené uměleckými díly. Pohodlná sedací souprava je pak strážena několika tradičními dřevěnými sochami. Kandinského obraz je zavěšen hned vedle toho od Jeana Arpa. Byt směřuje k jihu a v jeho zadním rohu je obrovský světlík, kterým do něj proudí sluneční světlo, takže má celé místo jemný a světlý nádech, a to i přesto, že má Albee nábytek většinou z tmavého, hřejivě působícího dřeva. Viděla jsem také točité schodiště před vstupem do kuchyně, sedla jsem si však do opotřebované, ale stále elegantní hnědé sedačky, hned vedle svraštělé hlavy jedné ze soch vyrobené domorodci. Albee má přirozené charizma – takové, které vám hned připomene Paula Newmana – a stejně tak zvláštní „jiskru v očích“, jak zní ta stará otřepaná fráze. Nabídl mi něco k pití, a než se vrátil s našimi skleničkami, položil mi první otázku.
Edward Albee: Znáte Tribecu? Víte, jak se z ní stala rezidenční čtvrť? Předtím to byla newyorská oblast velkoobchodů a trhů. Od 14. ulice, kde byl trh s masem, až ke Canal Street. Káva, jídlo, sýry… A pak se samozřejmě rozhodli přesunout trh nahoru do Bronxu. Takže v téhle oblasti nezbylo nic jiného než prázdná skladiště. A spousta z nás se tady přestěhovala a kupila si nemovitosti. Ty se pak staly obyvatelné a od té doby tady máme divnou oblast zvanou Tribeca.

Vice: Jak jste vnímal to, když se v Tribece začala v 80. letech stavět spousta drahých rezidencí?
Mám rád místa, ve kterých můžete žít, aniž byste museli být milionáři, ale všichni ti nebozí umělci odtud byli vyštvaní spekulanty s realitami.

A vy jste milionář?
To není vaše starost. Nepřemýšlím o sobě v těchto pojmech. Důležité je, že určitá oblast je lepší, pokud v ní žijí lidé s různě velkým příjmem. Je to tak lepší pro všechny. Teď se tady stěhují bankéři z Wall Streetu, to se momentálně děje.

Chtěla bych získat lepší představu o tom, jaký je váš život. V kolik jste dneska vstával?
V sedm.

Máte nějaké pravidelné návyky?
Jdu ven a koupím si New York Times. Dám si svůj první šálek kávy a provedu si všechny ty testy krve, které si musím udělat, protože mám cukrovku. Dostal jsem ji před čtyřmi lety. Musím si do prstu bodat jehlou.

Každé ráno?
A každou noc.

Jaká byla nejzajímavější zpráva v dnešních novinách?
O těch testech, podle kterých zjistí, jestli má někdo Alzheimera, a zda se dá nebo nedá vyléčit. Dostal jsem se do věku, kdy se Alzheimer může projevit.

Kolik vám je?
82.

Takže to máme kafe, testy na cukrovku, New York Times…
Kukuřičný muffin nebo ovesné vločky s mlékem a solí.

Zní to dost neslazeně.
Cukr mi nedělá dobře.

Přemýšlíte hodně o jídle?
No, bez jídla člověk zemře.

Pravda.
Měla byste si dát něco zajímavého. Včera jsem šel do místní japonské restaurace na sushi, které mám hrozně rád.

Do jaké restaurace?
Je to malý podnik jménem Tokyo Bay.

Šel jste tam sám?
Ne. Byl jsem tam s přítelem, který je mladý malíř.

Takže jste dost společenský?
Lidi vídám příležitostně. Nikdy bych se neoznačil za společenský typ. Nechodím každý večer do restaurací s osmi nebo deseti lidmi. Velkou část času trávím o samotě. Rád přemýšlím a toho je těžké dosáhnout, když jste obklopeni lidmi. Samota je praktická.

Na co jste ještě dneska myslel kromě Alzheimera, kukuřičných muffinů a kávy?
Jestli bude mít tenhle rozhovor cenu nebo ne. Jestli se ukážete včas.

Povedlo se?
Ano. Byla jste tu nachlup přesně. Není slušné chodit pozdě. A taky jsem přemýšlel o zkouškách (ohledně představení Me, Myself, and I) a o tom, že až skončíme náš rozhovor, budu muset zavolat režisérovi o některých mých postřezích a myšlenkách týkajících se včerejší zkoušky.

Na internetu jsem si s vámi přečetla jedno interview, kde se na konci ptáte novináře, jak je možné, že jste nemluvil o třech nejdůležitějších věcech, o kterých dramatici vždycky rádi mluví. Ty tři věci jsou sex, peníze a jídlo. Proto jsem se vás ptala, jestli jste milionář a co jíte. Ještě jsme nemluvili o sexu, ale k tomu bychom se měli dostat.
Možná. Bavím se. Jsem v rozpoložení, kdy o tom můžeme mluvit. Pusťme se do toho.

Máte v poslední době dost sexu?
Člověk ho nemá nikdy dost. (smích)

Chodíte s někým na rande?
To je neurčité. Nevím, zda s někým chodím nebo ne, a nechci o tom mluvit. Pokud ano, je to ode mě velice hloupé. Když je lidem osmdesát, většina z nich ztratí zájem o randění. Chátrají fyzicky, psychicky i emocionálně.

Ale vy ne.
Někteří z nás ne. Před pěti lety jsem kvůli rakovině ztratil nejbližší osobu, se kterou jsem byl 35 let, a proto jsem se z různých důvodů do ničeho nezapojoval a žal ze mě udělal jednoho z nich. Ale momentálně se s několika lidmi setkávám. Zůstanou však bezejmenní, abych je uchránil před vinou. (smích)

Co byste řekl tomu, kdybych po vás chtěla pár rad ohledně randění?
Pokud se nejste schopna zesměšnit, nikdy se nikam nedostanete. A jestli máte obavy z toho, že se na vás lidé dívají, pravděpodobně je sami neuvidíte. Tohle jsou jedny z nevýhod toho, že nosíte jméno, které lidé znají. Nikdy úplně neporozumíte tomu, proč s vámi lidé mluví, ale to se dá vyřešit dost rychle.

Jakou muziku posloucháte?
Klasiku, raný jazz, gospel a folk z různých částí světa. Poslouchám všechny odnože hudby, ale nejvíc mě zajímá to, co se stalo, když se objevil Bach. Oběma směry – to, co bylo před ním, i to, co vzniklo po něm.

Když píšete, hraje vám u toho hudba?
Dobrý Bože, ne. Ovlivnilo by to rytmus toho, co píšu. Když tvořím postavy, slyším je mluvit. Musím slyšet rytmus jejich řeči. Hudbu do toho nemůžu vpustit. A taky si nemyslím, že by měl být seriózní materiál poslouchán jako doplněk něčeho dalšího. Je to něco jako: „Jé, mám hlad, takže bych si k tomu měl raději pustit smyčcové kvarteto.“ Poslech a stravování jsou dvě odlišné věci. Člověk by se měl soustředit buď na jednu, nebo na druhou.

Co vás vedlo k založení Nadace Edwarda F. Albeeho, která pomáhá mladým umělcům?
Dvě věci. Byl jsem navštívit známé na místech jako MacDowell Colony a Yaddo, což jsou nadace, kam chodí pracovat a žít kreativní lidé. Bylo to zajímavé, ale nejdůležitější bylo, že se nezajímali o lidi v začátcích jejich kariéry. Nepracovali s mladými talenty. Brali lidi, kteří už měli určitou reputaci a nepotřebovali hledat své místo. A poté, co jsem napsal Kdo se bojí Virginie Woolfové a začal jsem vydělávat dost peněz, se mi nechtělo platit daně. Tak jsem si řekl, že když založím nadaci a podaří se mi díky ní dosáhnout něčeho užitečného, nebudu muset dávat peníze vládě. Tak jsem koupil stodoly v Montauk, kde nadace sídlí, a zřídil jsem místo, kde můžou žít a pracovat malíři, sochaři a spisovatelé. Už to funguje skoro 40 let. Bylo to prospěšné jak mně, tak mladým lidem.

Jak si tam vybíráte umělce?
Prostě si o nich myslím, že jsou talentovaní – správně provokativní, originální, a že mají budoucnost. Ale to nikdy nevíte. Jakmile je jim 30 nebo 35, jejich talent zmizí nebo začnou pracovat na komerčních věcech, aby přežili. Takže si rád vybírám mladé lidi a doufám, že z nich vyrostou umělci. Je dobré být něčím užitečný. Pomáhat ostatním lidem je určitá povinnost, nebo ne?

Myslím si, že ano. Ale ne všichni takhle přemýšlejí.
Já vím. Mýlí se.

Říká se o vás, že jste byl v dětství hrozný spratek, neposlouchal jste nařízení rodičů a často jste se zapletl do něčeho nekalého…
Byl jsem adoptovaný. Nebyli to moji rodiče, byli to bohatí lidé, kteří si mě vzali. A pokud bych je měl rád nebo bychom se dokázali lépe snášet, pravděpodobně bych jim věnoval větší pozornost. Ale oni měli vlastní životy. Byli zaneprázdněni všemi těmi nesmysly, které dělali, proto mi bylo umožněno, abych si našel vlastní zájmy a myšlenky a stal se sám sebou, aniž by mi někdo překážel, jak se to stává většině dětí. Potom si možná řekli: „Bože, třeba se z něj stane spisovatel nebo něco takového, měli bychom s tím něco udělat. Proč jenom nechce být právník nebo výkonný ředitel nebo gauner z Wall Street? Proč nechce dělat něco užitečného?“ Jenže já už se předtím rozhodl, že chci být spisovatel, a nechtěl jsem, aby mi v tom někdo bránil. Takže jsem odešel z domu i z univerzity, přestěhoval se do Greenwich Village a všechno se začalo zlepšovat. Ale to všechno už víte. Četla jste moji biografii?

Ano. Uvažoval jste někdy o tom, že byste sám adoptoval nějaké děti?
Ne. Proč bych to dělal?

Váš rezidenční program je jako krátkodobá adopce. Berete tam mladé lidi, poskytujete jim střechu nad hlavou.
Jo, ale tohle dělají i v protidrogové léčebně.

Takže jste nikdy nepřemýšlel o tom, že byste byl táta?
Ne. Pokud by se mnou někdo žil, bude to někdo, kdo se mnou bude sdílet postel. My kreativní lidé – jako jsou spisovatelé a další takoví – my musíme trávit velkou část času sami. Mnohem více než ostatní. Být spisovatelem neznamená mít osmihodinovou pracovní dobu. Velice brzy zjistíte, že je to práce, která vám zabere 24 hodin denně. Neřeknete si: „Teď začnu přemýšlet jako spisovatel.“ Je to spíš jako: „Aha, dělal jsem to čtyři hodiny a teď s tím můžu přestat.“

Ale vy sám nepíšete dvacet čtyři hodin denně.
Chováte se jako spisovatel. Neustále pozorujete věci a lidi, posloucháte je, zkoumáte je jako spisoval – nehledě na to, jestli to jsou cizinci nebo přátelé.

Předtím, než jsem sem jela, jsem ráno četla vaši hru Pískoviště (The Sandbox).
Tu mám rád. Neudělal jsem v ní žádné chyby.

Děláte chyby?
Udělal jsem mnoho chyb. Pokud nejste ochotni udělat mnoho chyb, nikdy nedostanete žádnou šanci. A jestliže nedostanete žádnou šanci, neuděláte nic zajímavého. Pískoviště – tím, že je 12 minut dlouhé – je téměř perfektní. Je opravdu dobré. Kdybych tu hru prodloužil
o další 2 minuty, úplně bych ji zmrvil.

Napsal jste ji pro svou babičku, že?
Ne, nenapsal jsem ji pro ni, protože už byla mrtvá. Postavu Babičky jsem vytvořil podle své skutečné babičky, jen se cítím skoro rozpačitě, když mám říct, že postava, kterou jsem vymyslel, je zajímavější než má skutečná babička.

Měl jste s vaší babičkou dobrý vztah?
Jasně, byla to matka mé adoptivní matky. Ona a já jsme byli nepřátelé rodiny. Neměli rádi ani jednoho z nás. Byla otravná, stará a špatně se s ní vycházelo. Chtěla jít svou vlastní cestou. Chovala tři pekingské palácové psíky. Taky byla dost inteligentní, rozverná a nedůtklivá a já ji měl rád. Byla zajímavá a taky mě naučila, jak hrát bridž.

Pokusil jste se někdy najít své biologické rodiče?
V době, kdy jsem byl adoptovaný, to bylo nemožné a nemožného se nesnažíte dosáhnout. A když jsem konečně zjistil, kdo jsem, nikdy už jsem nepotřeboval vědět, odkud pocházím.

Které další lidi máte rád? Nějaké mentory?
Nechci uvádět konkrétní jména, ale jsou to lidé, kteří mě zajímají, lidé, kteří mě mohou něco naučit, lidé, kteří mě ovlivnili. Rozhodujete se o tom, s kým chcete být, a každý musí strávit spoustu času s lidmi, kteří se rovnají naprosté ztrátě času. Samozřejmě, že když jsem vyrůstal, několikrát jsem utekl z domu – k ničemu to nevedlo.

Kam jste chtěl utéct a jaké byly vaše plány?
Och, chtěl jsem do Evropy. Neměl jsem žádné peníze, ale došel jsem k závěru, že pokud se nějak dostanu na oceánský parník, mohla by mě čekat hezká cesta do Evropy.

Kolik vám bylo, když jste poprvé utekl?
Dvanáct.

Páni! A to jste bydlel v Larchmontu, ve státě New York?
Jo, a šel jsem do New York City. Myslím, že jsem měl asi padesát dolarů. Nedostal jsem se moc daleko. Někdo zavolal mým rodičům a oni pro mě poslali šoféra, aby mě přivezl zpátky. Sami pro mě nepřišli. (smích)

Koho jste považoval za svoji rodinu?
Měl jsem dost kamarádů. Většina z nich zemřela. Nedávno jsem přišel o bezvadnou kamarádku jménem Joanna Steichen, která byla vdova po (fotografovi) Edwardu Steichenovi. Byli jsme dobří přátelé asi 40 let. Zemřela před několika týdny. Měla Parkinsona, trošku jsem se o ni staral. Domníval jsem se, že bych ji měl odvézt do nějakého domova, protože už nedokázala žít sama – pořád padala a věci jí už nedávaly moc smysl. Nevyhnutelně by musela jít do nějakého domova, a to by ji zabilo, takže jsem rád, že se utopila ve svém bazénu.

Utopila se ve vlastním bazénu?
Bylo to v pořádku, jsem rád, že to udělala. Jsem rád, že se jí to stalo. Nespáchala sebevraždu.

Stalo se to pod vaším dohledem?
Nebyl jsem u toho, byl jsem několik mil daleko. Mimochodem, čím starší jste, a pokud jste dost moudří, tím víc máte starších kamarádů, než jste vy sám, takže se od nich můžete něčemu přiučit. A to je taky důvod, proč mají sklon umírat dřív než vy. Každý rok se počet mých blízkých snižuje a snižuje.

Chcete být poslední, kdo zůstane?
No. Řekněme, že chci zůstat. Nedychtím po tom, abych byl poslední, ale pokud budu muset být poslední, chci, aby to tak bylo. Chci být poslední, pokud musím být poslední. Život je opravdu krátký. Myslím tím, Bože, jenom 100 let? To není moc času. Takže byste se ho měli vždy plně účastnit. Proto jsem taky někde napsal, že by se děti měly naučit – stejně rychle jako se učí ostatní věci – že umírají.

Kolik vám bylo, když jste zjistil, že jednou zemřete?
Byl jsem dost mladý, když mi došlo, že život jednou skončí, a závěr, který jsem z toho vyvodil, byl jasný: neplýtvej svým časem. Žij naplno. Netrav ho tím, že budeš sedět u televize a volit republikány. Nevěřím na odbočky. Jednou z věcí, kterou mám nejraději, je můj dům v Montauk. Miluju procházky po pláži. Prostě zbožňuju ten pocit, kdy můžu být u oceánu.

Uvažoval jste někdy o filmové předělávce Kdo se bojí Virginie Woolfové?
Pokud by za mnou přišli se štábem, který bych chtěl. Musel bych schválit herce a režiséra a nikomu bych nedovolil, aby zasahoval do scénáře. Potom bych o tom možná uvažoval. Jistě, hra je lepší, než byl film, ale byl to hodně povedený snímek. (Režisér) Mike Nichols není hlupák.

Když vám bylo 30, napsal jste svou první hru s názvem Stalo se v ZOO. Co vás k tomu vedlo? Kde se vzal ten nápad?
Zřejmě to byla správná doba na to, abych napsal nějakou hru. A taky napsal něco, co by bylo kvalitní.

Nepamatujete si žádný specifický moment?
Ne, ne. Takhle to nefunguje. Popisuje se to tak jen ve špatných románech.

Máte nějaké předem určené místo, kde píšete?
Píšu ve své hlavě. Jsou tam tabule, na které můžu napsat cokoliv, co cítím. Nezajímá mě, kde to provádím. Říká se tomu rukopis, takže píšu rukou.

To je dost staromódní.
Nevěřím všem těm strojům.

A co internet?
Vím, že existuje. Nepoužívám jej.

Máte mobil?
Ne, je to plýtvání času. Stejně tak bych se mohl dívat na televizi. Chodím po ulicích New Yorku a sleduju lidi, kteří narážejí jeden do druhého, narážejí do věcí a mají v uších nebo na tvářích různé věci. Nevidí nic z toho, co je skutečný svět.

Ale třeba při tom poslouchají Bacha.
Ten to nikdy není. Ten to nikdy není. Jestli potkám někoho, kdo bude poslouchat Bacha, poblahopřeju mu. Ptám se jich, co poslouchají za nahrávky, a říkám jim, že jsou tady i lepší.

Jezdíte na kole?
Ne, jezdil jsem na něm dřív. Vždycky jezdím metrem. V metru můžete pozorovat lidi. Můžete je poslouchat a dívat se na ně.

Takže lidi pořád tajně posloucháte?
Ano, ano. A tajně je pozoruju, dívám se na ně.

Existuje nějaký určitý druh osob, na které se rád díváte?
Ti zajímaví. Na nudné se nedívám.