Jak se loví holky v Rumunsku

Prý co pořád mám s tím Rumunskem, ptají se mě už docela nervózně lidi, když jim tuhle zemi nevědomky po sto padesáté zmiňuji. Já vlastně sama přesně netuším. Přijde mi zajímavé, svým specifickým způsobem strašně krásné. Možná je to i tím, že ho spojuji se spoustou vtipných vzpomínek. Zdaleka ne všechny lze dost dobře vypovědět, ale o jednu se alespoň pokusím. A pak už dám pokoj. Možná.

V česko-rumunském Tisovém Údolí, na místě, v jehož okolí se vyskytuje pravděpodobně víc medvědů než čárek mobilního signálu, je sociální sítí s největším počtem uživatelů hlavní silnice vedoucí skrz vesnici. Vše probíhá pěkně insta i bez jediného gramu dat. Zkrátka jdeš a po cestě vidíš, zdravíš, míjíš, hotovo. Hle, venkovský snapchat. Je však pravda, že ztratí-li se ti tu někde kamarád, hledat ho je jako vyrazit na lov Pikaču bez telefonu. Nejlepší řešení? Počkat. Protože on se zas objeví. A když neobjeví, najdeš si jiného. To vím jistě, jelikož mně se to skutečně stalo.

Videos by VICE

Úplná náhoda. Ploužila jsem se po výpravě za snídaní ranním sluníčkem zpátky do stanu. Moc lidí ještě vzhůru nebylo, tak jsem na chvíli úplně vypnula a jen si vykračovala s prázdnou hlavou. Až do chvíle, kdy se v zatáčce vynořila silueta něčí postavy. Netrvalo dlouho a míjím postaršího mužíčka s nákupní taškou. Za jediné ospalé „dobrý den” jsem od něj na oplátku dostala během několika vteřin různých přání pěkného dne asi deset. A k tomu navrch informace o tom, že nakupování je pruda, ale když manželka zavelí, tak to se zkrátka musí. Být však po jeho, raději by třeba někde tancoval. Protože tancuje rád.

„Ale né šlapat zelí, jako se to dneska dělá. Pořádně! Rozumíš? Takhle,” povídá s neskrývaným nadšením, zatímco rytmicky máchá rukama i s nákupem kolem hlavy a ladí k tomu kroky.

„Já jsem Štěpán,” dodává po chvíli.

A má mě. Teď už přeci neuteču, když se známe. Tak jo, Štěpáne, těší mě.

Po cestě míjíme asi pátý sloup v pořadí obsypaný podobnými taškami, jakou můj doprovod houpe na rameni. Už pěkně dlouho přemýšlím, k čemu tyhle prazvláštní věšáky vlastně slouží.

„A to sem dáváte, abyste cestou do sámošky nezjistili, že věci nemáte v čem odnést?” ptám se jako úplný blbec.

„Ale né, ty jsou na chleba! Vždycky přijede auto a šup šup, máme všichni napečíno.”

Procházíme kolem lávky přes malou říčku. Štěpán je doma, já mám ještě kus cesty před sebou. Chci se tedy rozloučit. A určitě nikdo neuhodne, jak to nakonec dopadlo. Správně. Ten nezmar mě ukecal, už balancuji přes improvizovaný můstek k jeho domku. A najednou mám v jedné ruce talířek se šlehačkovým zákuskem, v druhé hrníček kávy a zpoza stolu se na mě hezky usmívá paní domu, jako bychom se všichni znali dlouhá leta.

„Tohle je Eva, moje žena. A podívej, jak máme natažený šňůry na prádlo, teď sleduj!” Energický děda cupitá po terásce a podchází ze strany na stranu natažená černá lanka s kolíčky. Otáčí se, aby zkontroloval, jestli dávám pozor a pro jistotu povídá: „Hele!” Já samozřejmě koukám a znalecky pokyvuji hlavou. Nutno uznat, že to má vypočítané na milimetr přesně, ani vlásek se na jeho hlavě nehne. „A poď sem, tady jsou slepice,” říká a v mžiku přebíhá ke kvočnám na opačném konci dvorku. Je jako v Jiříkově vidění. No já vlastně taky. A dost mě to baví.

Právě jsem uzřela největší lahev pálenky ve svém životě. Ani do záběru se nevešla. Petlahev jak pro koně.

– „Ta je od souseda! Dobrá, jemňoučká!”

„Děkuju, ale radši ne, mně by bylo špatně.”

– „Ne, to musíš! Trošičku!”

„Já si opravdu nedám.”

– „Ale to víš, že dáš.”

„Nedám.”

– „Dáš.”

„Tak jo.”

A už to frčí. Panáček po ránu a všechno bude veselejší.

Mám radost, že je konečně dobrá příležitost zeptat se někoho zasvěceného kudy na procházku.

„Když půjdu támhle na tu stranu, je tam něco?”

– „Tam je… osm kilometrů nic.”

„A kdybych šla opačným směrem?”

– „Tak tam taky nic nebude.”

Jedním dechem však Štěpán dodává: „Ale přijeď zas! Kamarády vem! Já s váma půjdu na pořádnej výlet, na Bígr!”

„On by furt někde běhal,” povídá s pobaveným úsměvem paní manželka.

„A tancoval!” haleká Štěpán a opět protáčí ruce ve vzduchu do rytmu neslyšné hudby.

„Já jsem rybář.”

„Jé, tak to je vtipný, můj děda byl taky,” povídám naivně.

„Ale né, on kecá,” směje se Eva.

„Já jsem rybář,” opakuje tvrdošíjně Štěpán. „Akorát jako na ulici. Lovim holky!”

S pozváním na knedlíky už cítím, že bych měla poděkovat a vážně jít, než vyžeru těm hodným lidem celou chaloupku a zaseknu se břichem v brance. Štěpán mě vyprovází a já mu na rozloučenou povídám, že nejpozději za rok zase přijedu pozdravit. „Jo jó, abys to tu ale poznala! Tuhle k nám dorazili lidi, co si nebyli schopní zapamatovat, kde vlastně bydlí, chodili sem a tam, nojo pálenka taky trochu… a pak si před vrata zapíchli takovejhle velkej slunečník a už se neztráceli, měli značku.” Přísahám mu, že do té doby zapomenu spousty věcí, ale jejich zelená vrata najdu vždycky. A to je pravda. Tihle dva mě dostali.

Sedět u nich na lavičce s obrovským kusem domácího dortu a bavit se o vyndavacích zubech bylo jako přijet po jedovatém školním roce na vytoužené prázdniny k babičce. K třetí babče a dědovi, příbuzným z ničí strany, kteří mají malý dům se zahrádkou, kam neustále svítí slunce. Protože o prázdninách, samosebou, déšť neexistuje. To pak celé dny jen lelkuješ někde na zápraží, odevšad voní jídlo, které se do tebe každý neustále snaží cpát a ty vůbec neprotestuješ. Leze ti pomalu i z uší, ale je léto, jiný vesmír, takže ano, ještě nášup, prosím. Čas plyne, občas se mluví, chvílemi mlčí, ale všichni mají radost. A největší já. Jelikož jsem zrovna úplnou náhodou zjistila, že i atmosféru dob, které už z mnoha různých důvodů člověk nikdy nevrátí, je možné tak hezky připomenout (a žvanec je upřímně až na posledním místě, i když ho celou dobu dychtivě přetřásám).

Zkrátka neuvěřitelné ráno. Přitom jsem si chtěla jen odskočit do stanu přezout boty. A koukej, je z toho takový doják! Jestli ti to vadí, tak to máš dost blbý, pokud jsi dočetl až sem. Lepší zápletka už totiž nebude, vyprávění končí. Vrata se zavřela a já přešla po lávce zpátky na cestu. Šťastná a spokojená. Protože přeci jen, viața e frumoasă.