Hudba z dělohy

Logo: Marek Hes

Na začátku roku jsme v článku Uspávání miminek black metalem ohlásili akci Insider. Oslovili jsme osm hudebních producentů, kteří měli vytvořit skladbu inspirovanou zvuky, jež slyší v prenatálním věku dítě v děloze. Insider je pro nás jakýmsi zasvěcencem. Zlodějem, který ukradl noty kapele hrající uvnitř lidského těla. Dítě je totiž v děloze podle pediatra Harveyho Karpa konfrontováno s orchestrem o intenzitě hluku až 90 decibelů, ve kterém beat udává srdce a noisové stěny tvoří tepny, žaludek, hlas matky i ruchy z okolí.

Prologem k Insideru je track Nikdo vás tu nechce, který zkomponoval Martin Přikryl. V brzké době po singlech zveřejníme i realizace Tadeáše Haagera, Dubort, Moimira Papalesca, Lenky Kočišové, Kittchena, SSS nebo Ondřeje Švandrlíka.

Videos by VICE

Martina Přikryla znáte z indierockových The Prostitutes nebo nově z potemněle popových Apollinaire. V poslední době se Martin Přikryl i výrazně občansky angažuje. Dává červenou kartu Miloši Zemanovi nebo hejtuje zlatokopy surfující na vlně xenofobie.

Martin Přikryl

VICE: Martine, jak sis sám pro sebe uzpůsobil koncept Insideru?

Martin Přikryl: Snažil jsem se ho spíš dodržet. Nechtěl jsem ale sklouznout k soundesignu dělohy, abych to tak řekl. Hledal jsem hudební vyjádření. A pak přišla fotografie z Idomeni, na který omývají novorozence v uprchlickým táboře. Uvědomil jsem si, že 38 týdnů, z velký části na cestě, to dítě rostlo a připravovalo se na tenhle svět. Je jasný, že si nic nemyslelo ani tam, ani bezprostředně po porodu, ale kdyby ano, tohle by asi nečekalo. Ta konfrontace nevinnýho života okamžitě zatíženýho uprchlictvím, bídou tábora, nejistou budoucností a nenávistí, kterou k uprchlíkům cítí část lidí tady v Evropě, mě jednoduše zasáhla. Udělal jsem tu skladbu pro něj. Má třicet osm taktů jako týdnů těhotenství a končí jednoakordovou parafrází A Day In The Life od The Beatles.

Uprchlický tábor v Idomeni na severu Řecka, který fungoval do konce května. Foto: Harriet Salem/VICE News

Foto: Harriet Salem/VICE News

Přiznám se, že nejsem moc velký znalec Beatles. Dokonce jsem je dlouhodobě záměrně ignoroval. Shodou okolností mi ale jeden kamarád pouštěl teď o víkendu jednu jejich desetiminutovou dadaistickou kompozici, kterou jsem neznal. Dost mě naštval, abych se uklidnil, musel jsem returnovat skrze Broken Music Milana Knížáka. Proč jsi parafrázoval zrovna beatlesáckou skladbu A Day In The Life?

Protože jsem si od dětství představoval, že ten závěrečný akord je smrt. Ta skladba mě vždycky fascinovala, je hypnotická. Napadlo mě, že narození do tohohle světa je vlastně taky taková smrt. Konec bezstarostnosti, skutečné ocitnutí se v pekle.

The Beatles – A Day In The Life

Ona ta závěrečná disharmonie v A Day In The Life je opravdu smrtelná. Máš i další skladby, které pro tebe symbolizují další absolutní stavy? Narození, lásku, nenávist? Nemusíš se samozřejmě omezovat jen na Beatles.

No, mám dojem, že o tom je většina hudby, co znám. Spontánně si nic nevybavím a nechtěl bych teď rešeršovat internet. Jediný, co mě napadá, je poslední Bowie, to je snad jasný.

David Bowie – Lazarus

Tvůj track se jmenuje Nikdo vás tu nechce. Je to vlastně protestsong. Nestárne angažovaná umělecká tvorba zbytečně rychle?

Stárne. Hodně jsem se sebou v tomhle ohledu bojoval. Protestsongům se směju, přijdou mi skoro vždycky legrační. Tady jsem šel tím pádem i sám proti sobě. Ale téma toho, že tu někdo nechce někoho, kdo se ještě ani nenarodil, jsem prostě nedokázal opustit, a vydal se na tenký led angažovaný tvorby.

A existuje nějaký protestsong, který respektuješ? Který je pro tebe nadčasový, ne směšný?

Enola Gay od OMD. Skvělá věc. S lehkostí podaný náročný téma. Fascinuje mě, jak se jim povedlo udělat vlastně trojskýho koně – do popovýho hitu pro páteční diskotéku vtělit jedno z nejlepších protiválečných sdělení. Vždycky, když se zeptá, jestli je asi máma pyšná na svýho syna, že po ní pojmenoval bombu, mám dojem, že přece nikdo už nemůže chtít válčit. Ale Čapek měl asi taky pocit, když psal Matku, že všechny odradí.

OMD – Enola Gay

Já myslím, že by protestsong právě měl být popový. Angažovaná tvorba je spojována hlavně s hardcorovou a punkovou scénou, což má svá úskalí. Jestli má protestsong na něco upozornit a něco třeba i „ovlivnit”, tak v rámci hardcorové scény to takhle nefunguje. Přeci jenom přesvědčovat přesvědčené je v podstatě neefektivní a mnohdy i zbytečné. Tady jde spíše o opakované potvrzování, že jsem součástí subkultury, kde většina lidí má mně podobný, ten správný názor.

Před časem popové protestsongy komponovala třeba ostrovní Chumbawamba. PJ Harvey nyní vydala dost angažovanou desku The Hope Six Demolition Project, na které komentuje konflikty v různých částech světa. Napadá mě i nová deska Hopelessness zpěvačky (kdysi zpěváka) Anohni.

Anohni – Drone Bomb Me

Ve VICE jsme si oblíbili věcičku, která se jmenuje Vaginal Speaker. Jakému typu ženské, jaké těhuli, bys chtěl pustit svůj track Nikdo vás tu nechce skrze tenhle Babypod?

Určitě žádný. Tohle není song, který by měl slyšet člověk před narozením nebo těhotná žena. Těm bych pouštěl M83, 1975, Briana Ena a Pavla Bobka. My jsme byli se ženou, když byla v pokročilým těhotenství, na koncertě Arcade Fire, to taky považuju za prenatálně výchovný. Moje máma prej hodně poslouchala The Dark Side Of The Moon. Z ideologických důvodů jsem samozřejmě Floydy v pubertě zavrhnul, ale nedávno jsem si tu desku pustil a cítil jsem, jak ji mám skutečně hluboko pod kůží. Pobavilo mě, jak si mě rodiče vlastně předprogramovali.

Nedávno jsi se svou novou kapelou Apollinaire vydal desku Nocturne. V poslední době vznikla v Č echách celá řada kapel pojmenovaných podle různý ch um ělců. Napadá mě třeba Neruda, Kafka Band, Palahniuk, Kieslowski, Mucha,… Proč zrovna Apollinaire? K názvu alba Nocturne by se možná hodil i název kapely Schikaneder.

Apollinaire je můj oblíbený autor z dob puberty. Pobyl v jednom bordelu v ulici Na Poříčí, pravděpodobně v dnešním divadle Archa. Napsal Pražskýho chodce. My jsme skupina pražská, a chceme tak být i vnímáni. A zároveň samozřejmě vaříme z širší, řekněme evropský inspirace – Berlín, Paříž, Londýn. Naše hudba je poetická, často si ji vizuálně představuju jako evropskou avantgardu první poloviny 20. století. Apollinaire se nám jako název hodil do krámu.

Říkáš, že si hudbu Apollinaire představuješ vizuálně jako evropské moderní umění první poloviny 20. století. Zkusíš to dovysvětlit?

Skutečně si představuju u hudby, jakékoliv, nějaké obrazy. U Apollinaire si představuju většinou abstraktní, barevné, geometrické tvary, někdy i figurální věci. Dost často konkrétní díla – Kandinsky, Miró, Toyen, kresby, ale i předměty z Bauhausu.

V poslední době se dost občansky angažuješ. Mnozí avantgardní umělci první poloviny 20. století inklinovali k totalitním systémům. Napadá mě třeba téměř hromadný vstup členů Devětsilu do KSČ ve 20. letech. Tebe beru jako bytostného antitotalistu. Není v tom rozpor?

Avantgarda reprezentovala změnu, uměleckou i společenskou. A protože jsou umělci obyčejně spíš emotivní bytosti, jako většina lidí, naletěli těm, kteří tu změnu slibovali rychlou. Touha po rovnostářství v dobách krize je velká, známe to z naší současnosti velmi dobře. Bořit staré a hledat nové ale neznamená rovnou stát se komunistou nebo vypalovat synagogy. Takže v tom rozpor nevidím. Žili v době, která jejich tragickým omylům v politice dost nahrávala a velká část z nich věkem vystřízlivěla.