Aluna Francis a George Reid možná nejsou moc dobří s vymýšlením jmen pro kapelu. Nicméně, a naštěstí pro ně (i pro nás), jsou velmi dobří s vymýšlením hudby.

Hudebníci, kteří tvoří pod hlavičkou důmyslně nazvané r&b skupiny AlunaGeorge, si poslední rok zlehka budovali fanouškovskou základnu a první vlnu chytli poté, co debutový singl „You Know You Like It“ zavířil blogosférou. Na první poslech živá a drzá skladba vypadala, jako by určovala základní itinerář zvuku britského dua, ale poslední rok a půl AlunaGeorge strávili tím, že se jej snažili vylepšovat. A k čemu dospěli, ukázali na plnohodnotném debutu Body Music, který vyšel před několika týdny.

Tohle album asi nejlépe definovat, jak zní hudba v roce 2013. Je plné jemných, chytlavých beatů, které nám připomínají devadesátky – od R. Kellyho až po Daft Punk – ale pořád z něj cítíte extrémně současné myšlení. Nedávno jsem si s kapelou pokecal na Skypu a všechno s nimi probral, od Body Music až po to, jaké mají předsudky o Americe. Když do ní sami přijeli, udělali tu nejvíc britskou věc, co mohli: pili čaj.

Noisey: Jaký máte z desky pocit?

George Reid: No, jsem na to album strašně pyšný. Jeho vydání je pro nás obrovský úspěch, je to něco, o čem jsem snil hodně, opravdu hodně dlouho. Už to samo o sobě je velká věc. A kromě toho jsme si s tím dali hodně na čas a vložili jsme do něj hodně ze sebe samých.

AlunaFrancis: Myslím, že tohle bereme jako samozřejmost. Udělali jsme si všechno sami. George album kompletně produkoval, já jsem ho kompletně nazpívala. Jedinou pomoc jsme měli při míchání. A ještě s námi jednu skladbu napsal Sam Frank. To je celé.

Jak dlouho vám to celé zabralo?

G: No, už je to dlouho, co se známe a od té doby, co se známe, spolu děláme hudbu. Jsou to snad věky, ale mluvit o psaní můžeme až tak rok a půl zpátky. Tehdy začalo být zřejmé, že opravdu něco skládáme. Psaní a zkoušení skladeb je vlastně všechno, co teď děláme. Došlo nám, že skladby musí dávat smysl, když jsou všechny pohromadě a že musíš být schopný si to poslechnout celé, aniž bys mezi písničkami přeskakoval. Když jsme proto začínali přemýšlet, co bychom chtěli v hudbě prosadit, zaměřili jsme se na tohle. Chtěli jsme vydat něco, co vyjadřuje, o čem celí jsme.

A o čem tedy jste?

G: Abych byl upřímný, kámo, je těžké to vyjádřit slovy.  Na konci je prostě hudba a myslím, že skladby a slova v nich říkají mnohem víc, než můžu říct já. Vždycky se snažím a dělám věci, které jsou zajímavé pro mě samotného – sleduji hlavně beat a rytmiku. Poslouchám hodně instrumentální hudby, převážně elektroniku, a chci slyšet právě ty úžasné beaty a zvukové plochy. Snažím se je pak zkombinovat s melodií nebo s textem, o kterém si myslím, že by k nim seděl. Je to můj cíl, ale taky prostě to, co celou dobu děláme.

Vnímají vás lidé v Anglii a v Americe jinak?

A: No, v Británii se nám zdá, že u pár hudebníků to probíhá trochu jinak, když pronikají do hitparádových žebříčků. Asi je to kvůli tomu, že se hodně posluchačů vyjadřuje k tomu, co chtějí slyšet. Naše radiové stanice na to reagují a podporují mladé a vycházející umělce. Když začnete u nějakého žánrového rádia, máte šanci proniknout do mainstreamu i když nejste Taylor Swift. Takhle to tu funguje. Kapely jako jsme my, nebo, řekněme, Disclosure, mají podporu už od začátku a to je skvělé. 

G: Nikdy jsme nebyli v Americe jako kapela, tak předpokládám, že by s hitparádami mohlo souviset. Ale jinak vůbec netuším.

Je podle vás jednodušší být muzikantem v Británii?

G: Rád bych si to myslel. Ukazuje se, že je dost dobře možné se tím živit, pokud o to opravdu stojíte. Když tomu věříte, pak je to možné – ale opravdu věřit není lehké. My dva jenom taky jenom píšeme hudbu u piana a u počítače. Je šílené, jak daleko jsme to dotáhli. Myslím, že to ukazuje, kolik toho můžeš dneska sám dokázat. A samozřejmě taky potřebuješ správné lidi a hodně štěstí.

Poznávají vás už dneska lidé na ulicích?

G: No, my vůbec nejsme slavní. Na ulici mě poznali asi tak dva nebo tři lidé. Častěji se to stává na letištích. Lidé nás tam z nějakého důvodu snáz objevují. Možná kvůli tomu, že je to stísněný prostor, kde musíte strávit hodně času.

Letiště jsou divná. Stírají se na nich rozdíly mezi lidmi.

A: Je to tak.

G: Pokud nemáš vlastní salonek, jste v tom všichni pohromadě.

Cítíte se divně, když vás někdo pozná?

A: Je to zvláštní. Pokaždé, když mě někdo pozná a je to mimo kontext hudební tvorby, cítím se dost divně.

G: Třeba včera, v jednom nákupním centru v Londýně, se mi stala podivná situace. Přišla ke mně holka a povídá něco jako: „Ty jsi George z AlunaGeorge?“ A nechala otázku viset ve vzduchu. Jako, budiž, stane se, ale je to divné. Nevěděla, co říkat, stejně tak jako já jsem nevěděl, co mám dělat.

A: Je to vtipné, protože jsi řekl: „Ano, jsem to já.“ A to je, přece, správná odpověď!

G: No, dobře.

A: Věděla jsem, že to jsi ty.

Jsem rád, že vy jste vy.

A: Sama o sobě je to vlastně dobrá otázka: „Ty, seš to ty?“ Lidé se tě pořád ptají, jestli jsi to ty. Já myslím, že to jsem já.

Hrajete R&B, nesetkali jste se proto s problematickým vnímáním, že by vás lidé vnímali jako okrajovou černou záležitost?

A: Úplně upřímně, tohle mě nikdy ani nenapadlo. Možná je to kvůli tomu, že jsme nebyli v zemi, kde by to takhle vnímali. A proto nevíme, jak na tuhle otázku odpovědět.

G: Upřímně, nikdy jsem nad tím neuvažoval ani jsem na to nepomyslel. Pro mě je to vždycky jen hudba. O tom to všechno je.

Absolutně.

G: Asi patříme ke generaci, která tuhle hudbu prostě jen poslouchala za mlada. Myslím teď během let, kdy se formoval náš hudební vkus. Právě v té době jsme byli v zajetí podobné éry.

R. Kelly byl nedávno hlavní hvězdou festivalu, který v Chicagu pořádá Pitchfork. Tehdy to vyvolalo diskusi o ironii v hudbě.

A: Teď jsi nás dostal, R.Kelly je něco jako naši osobní Beatles. Jeden den na turné jsme s ním vlastně strávili. Měli jsme cédéčko od R. Kellyho s plakátem uvnitř. Plakát jsme si v dodávce pověsili a nechali desku hrát.

G: To cédéčko mi vlastně koupila přítelkyně, vybrala ho kvůli skladbě „Sex in the Kitchen.“

* teď začíná zpívat jako R. Kelly, (uvádíme český překlad)*

„Byly tam dveřeee, na druhé straně kočkaaa, řekla mi mňaaau a tak jsem jí dal najíííst. A pak jsem šel do kuchyněěě a tam už žádné jídlo nebylooo. Musel jsem pro nějaké dojííít.“

Ten chlap dokáže udělat skladbu o čemkoliv. Na tom festivalu zpíval o ručníku.

G: Vidíš, je úplně jedno, jestli to byla ironie nebo ne. Vsadím se, že si to všichni skvěle užili.

Už brzo budete mít premiéru ve Státech. Těšíte se?

G: Strašně se těším, v Americe jsem nikdy nebyl, dokonce ani jako turista. Je tam obrovská kultura s obrovským dopadem.

A: Chci vidět, jak se jedno město liší od jiného. Zdá se mi, jako bychom jeli do pěti různých zemí najednou. Byla jsem jenom v New Yorku a vím, že San Francisko je absolutně jiné. Chicago je taky úplně jiné. LA je úplně jiné. Říkám si teď, že až výlet nám ukáže opravdové rozdíly.

Máte nějaké předsudky ohledně konkrétních států?

A: Chicago: pizza. LA: žádný cukr, žádná mouka, žádný alkohol a lidé v bikinách jezdí na kolečkových bruslích.

Já jsem zase nikdy nebyl v Británii a mám o ní spoustu předsudků. Představuju si, že všichni nosíte dvouřadé námořnické kabáty, hrajete fotbal a kouříte dýmky. 

A: Jo, to je všechno úplná pravda.

G: Abych dostál předsudkům, pili jsme dneska čaj.

A: A jedli klasický piškotový dort.

Vždycky jsem chtěl, aby mi nějaký Brit nabídl čaj.

A: My to určitě uděláme. Když jsem byla v Americe s mojí mamkou, ve státě New Yorky, jely jsme z New Yorku do Bostonu a mamka musela zastavovat na čaj snad úplně všude. Objednávala si jako řidič náklaďáku. Přijede tam, vejde a řekne: „Zdravím! Můžeme dostat hrneček čaje, prosím?“ Ticho, které se pak rozprostřelo, bylo vždy ohlušující. Já jsem si teď objednala tričko s nápisem „Jsem americký řidič náklaďáku“. Jen kvůli tomu, abych se cítila bezpečně.

Má na sobě americkou vlajku?

A: Ne, je na něm obličej a náklaďák.

G: Uvědom si Ericu, že my se teď spolu sice bavíme přes Skype, ale tady, na našem iPad nemáme na obrazovce tvůj obličej – máme tu zobrazeného amerického orla bělohlavého.

Jsem na svou zemi opravdu pyšný. Vyhráli jsme přece válku.

A: Touché.

Asi bychom si ale ještě měli chvíli povídat o hudbě. Existuje něco, v čem se cítíte nepochopeni, něco, co si o vás lidé myslí a ve skutečnosti je to trochu jinak?

G: Myslím, že naše singly neodráží úplně dokonale to, jakou hudbu se snažíme dělat. Ale tohle jsme vyřešili vydáním celého alba. Jo, a ještě jedna věc, že jsme opravdu vysocí. Netvař se překvapeně, až nás potkáš a my budeme větší, než ty.

Kolik měříš?

G: Mám metr devadesát pět. 

Jo, to je dost.

A: Zkus si to představit. Odtud spoustu věcí ani nevidíš. Já mám metr osmdesát šest.

Oba jste neuvěřitelně vysocí. Nepřekáží vám to při hraní? Má vaše výška nějaký dopad na hudební tvorbu?

G: Asi tak na úplně každém festivalu. Mám problém s klávesovými stojany, nikdy nejdou nastavit dost vysoko, aniž by se kývaly. To znamená bolesti v zádech a ty jsou jediný a hlavní překážkou.

A: Když nás někdo natáčí nebo fotí, často má problém, aby se mu do záběru vešly nohy a zároveň mi neuříznul vršek hlavy.

G: To je pravda. Při focení musíme lidem říkat, ať si vezmou vlastní bednu nebo něco, na co si můžou stoupnout. Když pak natáčí, říkají, že nám měli dát za pravdu, že jsme opravdu vysocí.

Eric Sundermann má průměrnou výšku. A je na Twitteru – @ericsundy