Zlatý voči Bé-em-Fáu

Čtyřicet tisíc státních zaměstnanců vyšlo do pražskejch ulic. Nic, na čem by se dal postavit článek. Jó, pár švestek se porvalo a udělalo obstojnou rutiku. Jenže nikdo z nich na sobě neměl úzký džíny, neoháněl se bisexualitu a šusťákovou bundou Billabong ani kombinací sekáčovýho zboží nevyjadřoval rozklíčovatelnej módní koncept.

Řev okolo snižování platů jsem chápal. Přece nikdo nechce míň peněz a motivační mzda místo fixní je alarmující i pro nás, solidarizující nefachčenka v soukromým sektoru. Pak nastal zlom. Z rajchu jsem si přivezl vytoužené Bé-em-fáu (drai) a chtěl ho zlegalizovat pro české polňačky.

Potřeboval jsem zjistit, za jakých okolností mohu nejjasnější klenot árijské kultury s prdelkou rozhýčkanou mechovým asfaltem v okolí Leipzigu rozmrdat o spáry na dé jedničce. Pročež jsem zvedl aparát, abych se dotázal na lejstra potřebná k přihlášení automobilu ze zahraničí.

Ve čtvrtek, mezi druhou hodinou a půl třetí odpoledne nenašel volnou ruku ke zvednutí sluchátka ani jeden z deseti státních onanistů (přísahám na gufero) na náhodně vybraných Dopravních inspektorátech v naší res-publice. Při osobní návštěvě mi řekl rozesmátý gay starosvětského střihu, že má přede mnou k řešení už dvě auta a tak nebudu mít značky dřív než za sedm dní.

Tenhle článek píšu v autobuse… Věřím, že člověku trvá zpracovat jeden administrativní úkol dva dny, ježto na každý připadá průměrně 0,3 kg papíru. Pokud vás to taky sere, podpořte tenhle projekt: www.digitalnistudent.cz