Mrtvoly, to bylo odjakživa moje. Celý dětství jsem si přála svítícího kostlivce. Visel na gumičce za výlohou hračkářství u jednoho sídlištního supermarketu. Představovala jsem si, že ho pověsím nad postel a on se na mě bude celou noc smát. Ten úsměv mě na něm fascinoval vůbec ze všeho nejvíc. Vyvolával ve mně pocit radosti a spokojenosti. Pořád tam visel a nepřestával se řehtat. To se mi právě líbilo. Že všechny lebky jsou hrozně veselý. Byl na ně daleko příjemnější pohled než na všechny kyselý strejce a tetky, kteří procházeli kolem z nákupu. A onen malej technickej detail, že kostlivci jsou mrtví lidi, jsem si v tý době zas tolik nepřipouštěla.
Reklama
Chtěla jsem mít šťastnýho umělohmotnýho oběšence v pokojíku. Fakt hodně! No a nikdy jsem ho nedostala, samozřejmě. Klasika. Rodiče. Nic nechápou nebo to chápou úplně blbě. Občas mě sice milostivě vzali kouknout k orloji na Staromák, kde jeden takovej každou hodinu prkenně hejbe přesýpačkama, fajn, ale aby mi ho pořídili domů, tak to ne. Dovolání jsem v tý době našla jen na jednom jediným místě. Babička. Pouze u ní padalo veškerý zalíbení v lehký morbiditě na úrodnou půdu. Jelikož ona ho má celej život taky. A tak se zrodila aliance.
Právě doba, než jsem byla donucena narukovat do základní školy, to jsou nejdobrodružnější vzpomínky z dětství. Měly jsme projité všechny hřbitovy v blízkém okolí. A kdyby jen projité! Jako štamgast jsem mívala dokonalý přehled o tom, kdo kde leží, jestli má lichotivou fotku na kameni a zda mu někdo občas přijde vyměnit kytky. Měla jsem i oblíbence. A těm z nich, na který se časem zapomnělo, jsme chodily zapalovat svíčku. Našla jsem si dokonce i svýho nejlepšího pohřbenýho kámoše, protože byl stejně starej jako já, což jsem sice tehdy moc nechápala, jak je možný, ale rozhodně mi to přišlo jako dobrej důvod ho navštěvovat. Každej přece potřebuje mít kamarády, ne? (Už máte pocit, že jsem magor?) A babička, ta se mnou celou tu dobu poctivě křižovala spletitý labyrinty krchovů ruku v ruce. Až zpětně mi dochází, že právě ona byla tehdy můj jedinej opravdovej kámoš, doprovod, co podle nepsanejch pravidel přátelství razil do končin, kam ostatní lidi odmítali chodit. A pak přišla škola a všechny ty naše divný zvyky nahradila spousta ještě divnějších věcí.
Reklama
Teď je mi dvaadvacet. Usměvavýho kostlivce nad postelí furt pověšenýho nemám. Zato jich mám pár ve skříni. Ale ti se nepočítaj, protože se vůbec nesmějou. A na hřbitovy chodím zřídka. Přesto je však jedna výjimka, přes kterou nejede vlak. Pravidelná výprava těch, co se prokousali dalším rokem - za těmi, kterým je to upřímně jedno. Takové malé každoroční tragikomedie mezi vyšisovanými lístky umělohmotných kytek na popraskanym šutru. Dušičky.
Řekněme, že karty se za tu dobu mírně obrátily a hlavním velitelem hrobařskýho křižníku je dnes babička, nicméně lhát se nemá a já musím přiznat, že mě to vlastně pořád dost fascinuje. Hřbitovy jsou zkrátka vděčný téma i po letech. Nejen díky atmosféře, ale i coby zajímavá sonda do toho usmolenýho pachtění kolem smutnýho obdélníku, ze kterýho už těžko něco vyklíčí. Vzpomínám, jak se kdysi babička rozčilovala nad chováním své vlastní stařičké matky, která při pohřbech vykládala pozůstalým vtipy a smála se na celé kolo. A o pár let později se smetákem v ruce provádí to samé ta kdysi tolik pohoršená dcera. Rodinu nezapřeš. Přijeli jsme jen poklidně uctít památku, každopádně zas jsme byli jediní, od koho se na celém širém hřbitově v pravidelných intervalech ozývaly výbuchy smíchu. Znovu mi došlo, že nemám být po kom normální. Možná, že kdybych postávala o hroudu dál, bylo by všecko jiný. Ale každej máme tu svojí hroudu. Tak nezbejvá než věřit, že ti, co v ní odpočívaj, by se našim blbejm vtipům smáli taky.
Reklama
„Nedávej ho tam v tom igeliťáku, dyť by nemohl dejchat."
„Jestli zas letos omylem zapadnu do nějakýho hrobu, tak už tam rovnou zvostanu."
„Já mu celou dobu vyhrožovala, že ho vysypu do toho roští před hospodou. Jenže než stih umřít, tak to roští vysekali. Jediný jeho štěstí!"
„Hlavně se nevdávej."
