Celá Praha se v posledních měsících oděla do černého, ne proto, že by snad truchlila, ale proto, že chodí na techno. Chodí se tu na něj nově už od pubertálního věku a po tisících a co je nejdůležitější, do rozpadajících se prostor, o kterých doteď nikdo neslyšel. Uf. Já sice techno můžu hodně, a mý představy o barevnym outfitu asi nejlíp vystihuje název knihy Padesát odstínů šedi, ale s tím posledním mám docela problém. Možná je to konformitou, možná je to tím, že jsem stará a nudná, a možná taky proto, že vím, co chci: pohodlí, bez kterýho si prostě párty užít neumim.

Já poté, co na mě na FB vyskočí event s DJem, kterýho chci hrozně moc slyšet, a u místa konání stojí TBA. Ilustrační foto: Jason Bergman

Vim, kam jdu

Nepotřebuju desetkrát spadnout do příkopu při hledání tý správný továrny, abych zažila to pravý vzrůšo. Někdo by mohl říct, že chodit pařit pořád na stejný místo může být nuda. Není. Mně to nevadí. Naopak. Občas se mi kolem třetí ráno z různých důvodů stane, že přestanu vidět, a tím spíš oceňuju, že místo znám i poslepu.

Kdo by se dobrovolně ochudil o takovou idylku?! Ilustrační foto: Jake Lewis

Záchody

Ať už si chcete užít soukromí se svým protějškem, svejma pěti kámošema, vyblejt se nebo vám trvá čůrání 15 minut, vše je na normálním záchodě možný a v zásadě příjemný, kdežto na toitoice vůbec, a to ani kdyby do nich konečně někdo zavedl světlo. Záchody a jejich chodby jako místo sociálních interakcí, kde dostane cígo za to, že někomu půjčíte deodorant a krém na ruce, mají svůj význam – a kouzlo.

Dovolili byste si udělat tohle s lahví vody, na kterou jste právě vystáli půlhodinovou frontu? Ilustrační foto: Jake Kivanç

Kohoutková

V restauracích slušnost, na technoparty nutnost. V pátek si jdu užít večer, line-up, sebe a svý kamarády a tak nechci stát před volbou, ze který bych mohla vyjít jako zrůda. Vystáli jste hodinovou frontu na baru kvůli debilní vodě a člověk u repráku vedle vás vypadá, že každou vteřinou exne. Co uděláte?

P.S.: Umejt si čas od času ruce je přeci taky fajn.

Pokojová teplota

Nechci mít na sobě celou noc kabát, šálu a ještě mrznout. Dál.

Honorace!

Lidi

Kluby, kterých se netýká hype vlna, se vyznačují menším (ve smyslu příjemnějším) a erudovanějším crowdem – tj. lidmi, kteří přišli primárně za tím, kdo tu noc hraje, ne proto, že tam jde celej třeťák z jejich gymplu. Málo kdy se vám tam stane, že si z vás dělá opěrný sloup zpocená osmnáctka v podprsence na keta (nebo co hůř, z vašeho kluka) nebo že jste jste deset minut ve frontě nedobrovolně svědky hádky tří namrdanejch Poláků, co se v NĚMČINĚ hádají o to, kdo z nich je scheisse (všichni). Nice people make nice party.

A pokud bych měla po tomhle vyčerpávajícím výčtu vypíchnout jeden příklad za všechny, klubovou nocí, kterou si vždy užiju ze všech nejvíc, je bez diskuze Kinetic, hlavně i pro, že místo, kde se odehrává, splňuje mý většinou nereálný požadavky (industriální prostředí s infrastrukturou, místo, kam si můžu v klidu sednout, prosecco, malej panák, protože ne, velkej fakt nechci, Mila oplatka v nabídce a Fanta v plechovce na ráno, který bude až odpoledne a tradičně hodně bolavý). Z vlastní zkušenosti můžu říct, že jména, která tým MeetFactory vozí, patří na to-do list, který si můžete bez újmy odškrtat už jen v Praze. Jimmyho Edgara, Efdemina nebo Mano Le Tough jsem zažila i v Londýně a Berlíně, ale za celý dvě tři hodiny nebylo možný se na parketu nadechnout. Zatím poslední v řadě je britský Pearson Sound , kterýho jste pod jeho dalším nickem Ramadanman mohli před čtyřma rokama vidět v Roxy (když už jsme teda u těch příjemnejch klubíků). Já vynechala. Už tehdy – a vlastně ještě dřív – jsem preferovala MF, kam mě i po letech z nějakýho důvodu stále pouští, a tak se pátku nemůžu dočkat. Spolu s ním bude hrát v Lipsku usídlený Perm, na kterýho se těšim taky, protože nic, co se jmenuje po trvalý, přeci nemůže bejt špatný a dokonce ani ten lokální support 64 a Fatty M, nestojí úplně za prd.

Už se vidim, jak si to dávám víc než pan boilerroomovej domácí.