Rosmary má děťátka

Satanistický kulty a jejich nešťastný oběti

Slovo satanismus ve většině vyvolává představu černě oblečených lidí, někde hluboko v temných lesích, kterak rituálně obětujou na improvizovaným oltáři nějaký zvíře, šeptají divný zaklínadla a čekají až se jim zjeví Temný pán. Občas v záchvatu kreativity házejí z mostů divný panenky nebo vymalujou kostel hákáčema, jen aby trochu přitáhli pozornost. Takže takhle: existuje dost velká pravděpodobnost, že kdo se účastní těhle divočin je ve skutečnosti milovník lívanců zaměstnaný v nějakým obchodním centru a přesvědčený, že Marilyn Manson fakt existuje.
Ty opravdu hrozivý organizace dávají přednost svou přítomnost nikde nezveřejňovat, proto se taky nejspíš rozšířili ve všech sociálních skupinách a na všech sociálních úrovních. Po stovky let nejrůznější tajný sekty nabírali nový členy pomocí toho nejjednoduššího: lidskýho strachu. To je taky jeden z důvodů proč nám ještě určitý druh satanismu přijde jako nebezpečný: hodně adeptů se neustále stává obětí rituálního násilí.
Německá terapeutka Claudia Fliss je jedna z největších kapacit specializovaných na rituální zneužívání a jeho následky: už přes dvacet let se zabývá rehabilitací bývalých členů satanistických sekt. Claudia si vyslechla na stovky příběhů oveček zběhlých z démonického stáda a to, co svěřila mě je tak hrozivý, že všechny ty známý historky o sektách vypadaj najednou jak rozklepanej Večerníček. Tak například oběti opakovaně a velmi často zmiňují kanibalismus nebo vraždy a znásilňování dětí. Během Claudiina vyprávění jsem se nemohl zbavit zvláštního pocitu- vyprávěla tyhle hrůzy velmi klidným hlasem (na druhou stranu tyhle příběhy poslouchá snad každý den). Když jsem si myslel, že to nejhorší v jejím povídání mám za sebou tak mi sdělila, že někteří se do satanistických sekt přímo rodí a že jsou plánovaně od nejútlejšího dětství vychovávaní k uposlechnutí všech rozkazů.
První stadium tohoto násilí spočívá v zavření dítěte do krabice. Toto je provázeno jakýmsi “signalizačním” zvukem, což může být například zvonek nebo zazvonění telefonu. Cílem je, aby si děcko onen zvuk spojilo s traumatickou zkušeností zažívanou uvnitř krabice: účinnost této metody je patrná v momentě kdy je je děcko z krabice osvobozeno, což se obvykle dělá až tehdy, když už mu reálně hrozí smrt udušením. V momentě vypuštění dítěte na svobodu mu je ihned přikázáno spáchat něco špatnýho, třeba zabít domácí zvíře. Většinou napoprvé odmítne a je tak znovu zavřeno do krabice, na ještě delší dobu. Následně je opět osvobozeno a příkaz se mu zopakuje. Tenhle proces se opakuje dokud dítě neuposlechne.

Tenhle proces je velmi traumatický a ve většině případů vede k vytvoření další paralelní osobnosti dítěte (buď staršího dítěte nebo dokonce dopělého) jakožto reakce na podstoupené násilí. Ve chvíli kdy je děcko osvobozeno automaticky poznává v osobě otevírající krabici svého zachránce a tudíž se mu plně podřídí a tímto způsobem tím pádem celé sektě. Ve chvíli kdy pak starší členové sekty chtějí jim podřízené donutit k čemukoli stačí jen zopakovat onen zvuk- v podřízené osobě se pak probudí opět ona traumatická zkušenost a pocit, který začívali po otevření krabice.
Oběti satanistických rituálů jsou většinou ženy, které trpí poruchami osobnosti jako následek zneužívání. Je to dost těžko měřitelný parametr, ale vypadá to, že v člověku může najednou koexistovat až na sto různých osobností. Pak taky není vyjímkou, když o sobě pacient mluví v prvním rodě množného čísla.
Po našem prvním rozhovoru mě Claudia pozvala na setkání s dvěma oběťmi satanistických rituálů, abych mohl popsat jejich stav, ovšem předem mě upozornila na jistý risk s tímto spojený: sekta s nimi ještě stále byla v kontaktu.
Tři dny nato jsme se všichni společně setkali v jednom berlínském bytě. Claudia mi představila dvě slečny, obě pod pětadvacet let. Obě byly dost nervózní, styděly se, hulily jak fabriky a dávaly jedno kafe za druhým. Seděli jsme tam v pokoji, asi tak hodinku, a povídali si o jejich zkušenosti se satanistickou sektou. Rozhovor se zastavil vždycky v momentě kdy otázky týkající se kultu, rituálního násilí a nátlaku začaly být příliš specifické. Claudia na mě čekala v předsíni a když bylo po setkání jen se mě zeptala jestli vím s kým jsem právě mluvil. Byla to celkem bizardní otázka a já v tu chvíli nevěděl co jí na to odpovědět. Ona ovšem klidně pokračovala s tím, že v těhle dívkách během naší konverzace napočítala alespoň 10 různých osobností. Po měsících terapie byla Claudia schopná rozpoznat různé osbnosti sídlící v dívkách: Pětadvacetiletá intelektuálka, ujetá osmnáctka, pětačtyřicetiletá odměřená konzervativní paní.
Vážnost celý situace mi došla ve chvíli když jsem šel Claudii pomoct do kuchyně a soukromně s ní mluvit: když jsem se ohlídnul po holkách zjistil jsem, že leží na zemi a mrmlají si něco jako “gu-gu ga-ga”. Evidentně se jejich dětské osobnosti unavily touhle příliš dlouhou vážnou debatou a chtěly se vrátit zpátky k omalovánkám.

Po tomhle prvním setkání jsem jich absolvoval dalších sedm. Jednou jsem se seznámil s “maličkýma”, osobnostma dětí a miminek schovaných v jejich myslích: všichni jsme šli společně do parku, ale až večer, abychom se vyhnuli rodinkám s dětma. Holky byly nervózní, ale ve chvíli kdy jsme dorazili na dětský hřiště se radikálně proměnily: začaly mluvit dětským hláskem a cucat si palec, diskutovat o tom která houpačka je nejlepší, nejbezpečnější a suchá. V následující třičtvrtě hodině jsem poznal asi tak osm různých holčiček: lezly po prolejzačkách, klouzaly po klouzačkách, házely si s míčem, padaly z houpaček a stavěly si z písku.
Když jsme seděli společně na písku odněkud zaznělo zapískání: v tu chvíli jedna z dívek schovala hlavu do dlaní a začala vzlykat “Musím vidět maminku. Musím vidět maminku.” V tu chvíli to bylo docela znepokojivý. Onou “maminkou” samozřejmě myslela člena sekty před kterým se snaží uniknout. Zapískání v ní probudilo další schovanou osobnost.
“Vždycky nás bylo hodně,” říkala ještě jakoby jiným hlasem než byl ten dětský s kterým jsem si povídal chvíli před tím. “A i když nesouhlasíme se vším jsme jediní přátelé co máme.” Mezitím se jí druhá dívka snažila utěšit a objímala jí.
Zeptal jsem se Claudie co to znamená: “Cílem téhle terapie je najít osobnosti, které budou vůdčí pro všechny ostatní. Ty pak slouží v běžném životě. Když se pak v pacientově mysli vynoří nějaká nová osobnost tyto vůdčí mají za úkol ji uklidnit a vysvětlit jí o co jde.”
Tenhle proces tzv. “klasifikace” trval několik minut, načež se holčička uklidnila a byla nahrazena jinou osobností. Kdyby tyhle dívky nenašly sílu a vůli k takové sebekontrole tak by pravděpodobně v tuhle chvíli už zase byly členkami sekty. A fakt, že se přede mnou tak otevřely mi dává naději doufat, že i další podobně postižení vyjdou z anonymity a veřejnost se o tomhle problému konečně pořádně dozví.

“Nemůžeme žít a pořád si stěžovat, že nám nikdo nechce pomoct, musíme být ti první, co chtějí něco udělat pro sebe.” mi svěřila jedna z dívek.
Horší než fyzické násilí, psychologický nátlak, vydírání a nejrůznější formy útlaku k úspěchu těchto sekt přispívá i fakt, že si odmítáme připustit, že by mohly být reálným problémem. Německá policie nemá speciální oddělení na vyšetřování zločinů spojených se satanismem a rituálním násilím, proto hodně trestných činů sekt bývá začlněno pod různé jiné policejní “hlavičky”, vyřetřování je zdlouhavé a jeho smysl se v konečném důsledku vytrácí. Není bohužel ani vyjímkou, že ve chvíli kdy se někdo z členů sekty odhodlá sektu opustit -což je velmi těžké rozhodnutí- lidé jim nevěří.
Jedna z dívek mi řekla: “Lidi nám nevěří, nevěří našim vyprávěním, protože jinak by museli něco udělat. Je to strašný.”
A pak mi začla povídat o tetování, který si chce nechat udělat, aby překrylo pentagram, co jí nechali udělat na záda. Má v plánu pěknýho delfínka.