Kittchen má už několik dnů venku nový videoklip ke skladbě Sudety. O realizaci vizuálu jsem se bavil nejen s Jakubem Königem aka Kittchenem, režisérem klipu Davidem Menclem, ale i s Karlem Kudláčem, který si v Sudetech s Johanou Matouškovou zahrál. Karel už od prvního pohledu budí respekt. Osobně jsem ho neznal, ale věděl jsem, že svou třináctou komnatu má zavřenou kdesi na Mírově. Poprosil jsem proto Davida, aby zjistil, jak dotěrný v otázkách můžu být. David poslal Karlovi následující zprávu: „Ten rozhovor bude dělat můj známej a ptá se, jak daleko může zajít, než si pro něj přijdeš? Kérky, vězení,…” Karel za chvíli odpověděl: „V pohodě, já se nemám zač stydět, pokecáme, aspoň bude sranda”. Uklidnil mě.
VICE: Skladba se jmenuje Sudety, nelze se proto vyhnout otázce směřující na sever Čech. Žiješ sice v Praze, ale ve tvých textech se často objevují odkazy k Českolipsku. Jak je pro tebe důležitá provázanost tvorby a krajiny, místa?
Videos by VICE
Kittchen: Krajina a místo ovlivňují celý náš život, pořád. Teď žiju ve velkým městě a přesto, že je to občas moc, většinou mi ten ruch a puls vyhovuje. Ale v Český Lípě jsem byl od narození do plnoletosti. To je půlka mýho života. Jak vypadá město, jsem se učil podle Český Lípy. Jak vypadá moře zase podle Máchova jezera. Jak voní svět, to jsem se učil v severních Čechách. A teď se to už stejně dlouho učím v Praze. Takže když potřebuju někam zakotvit příběh svýho textu, logicky mi naskakujou známý místa, vůně, situace a lidi. Na poslední desce jsem se navíc hodně vracel k těm základním věcem, ke kořenům, k rodině. Koneckonců Úštěk, kde jsme nahrávali, je od Lípy asi 40 kilometrů.
K Úštěku mám osobní vztah, jezdím tam chalupařit. I když ten vztah je takový ambivalentní. Na jedné straně malebnost a fotogeničnost města, na druhé straně totální sebedestrukce většiny mladých lidí tam žijících. Docela by mě zajímalo, kolik varen pika tam třeba funguje. Cítíš v tom městě taky takové pnutí?
Kittchen: Vidiš, to mě vlastně nenapadlo. Já mám zrovna Úštěk a Ostrý a okolní vesnice zafixovaný z úplně jinejch vrstev. Byli jsme tam na skvělým školním výletě v sedmičce nebo osmičce, pak jsme tam jezdívali na soustředění s kapelou do takovýho trochu creepy kempu Kafíčko a o pár let později do toho gotickýho dvojdomu, kde jsme točili Kontakt. Ten je strašidelnej zase jiným způsobem. A překrásnej. Tomáš Hlaváček, co ten dům znovu postavil na nohy, je inspirující a neuvěřitelně pracovitej a zajímavej chlap. Zažil jsem teda v Úštěku spíš práci s kapelou a nebo veskrze pozitivní a hezký momenty rodinnýho typu. Na tom gotickým dvojčeti jsem se totiž i ženil a nedaleko odtud žije Olžina rodina. Zároveň je to kraj, kde jsem několikrát trávil důležitej čas i sám. Ale to jsem se držel právě spíš mimo městečko. Takže s místníma mladejma lidma jsem přišel do styku jenom párkrát. Třeba když jsem si šel jednou večer ze zkoušky koupit cigára do hospody, protože ve všech obchodech bylo zavřeno. Místní mladí lidé seděli, kouřili, mlčeli a celou dobu, co jsem tam byl, mě nevraživě pozorovali.
Tuhle vrstvu Úštěka vůbec neznám. Ale když o tom mluvíš, je pravda, že to v tý hospodě byl takovej zmar. Všichni byli podrážděný a nasraný. A večer tam bejvá mrtvo. Ale mě to vždycky přišlo spíš malebný. Věděls, že se tam na Vánoce spouštěj andělé na laně z kostelní věže?
To jsem bohužel i viděl. Až Mockerovsky byla dotažena čistota uměleckého slohu. Jeden z andělů, kteří se slaňovali z barokního kostela, byl řádně barokně obtloustlý. Jak ale vůbec vznikla skladba Sudety a jak cítíš klip ke skladbě a textu, který jsi napsal?
Kittchen: Měl jsem kus textu, kterej vznikl někdy před dvěma lety na cestě vlakem z Český Lípy do Děčína. Před Benešovem nad Ploučnicí jsou ty barevný paneláky. A pak jsem byl jednou doma, sám, v malým tmavým půjčenym bytě, krátce po tom, co jsme se rozešli se ženou. A než abych se ten večer zbláznil nebo opil do bezvědomí, což se nabízelo, nahrál jsem si rytmus, co mi duněl v hlavě, o hrudník.
Pak mi došlo to, co jsem cejtil už v tom vlaku, co mi ta sudetská krajina připomíná. Že existuje místo, který nabízíme těm nejbližším lidem v našem životě. A když pak o takovýho člověka přijdem, ten kus země v našem srdci, nebo duši, nebo v čem, zůstává ladem.
Než přijde někdo novej. Někdo, kdo se o tohle místo poctivě a s láskou stará. A při kypření nachází ty přetřený hákový kříže, nedodržený sliby a hromadný hroby. A na tom všem buduje novej život, radost a lásku. Začal jsem rovnou dělat na písničce a zároveň části dokumentovat. Nakonec jsem se ten večer a v noci i opil a trochu se zbláznil, ale brzo ráno jsem nauploadoval tohle video a šel aspoň na hodinu spát, než bylo třeba jít do práce:
David ten klip chtěl dělat. Potřeboval ho dělat. Stejně jako já předtím tu písničku. Na obojím je to znát. Líbí se mi, jaký obrazy dává k jakejm slovům. Jak si co pro sebe vykládá. Líbí se mi, jaký konotace najednou můj text dostává. Proto rád spolupracuju s dalšíma lidma. Zasaděj moje osobní texty do novýho konceptu.
David: Jsem moc rád, co Kuba řekl. Že potřeboval udělat tu píseň. A že já jsem musel natočit ten klip. Je to tak, podepisuju krví. A teď, po tom všem, po psaní scénáře a dělání storyboardu, po celým průběhu natáčení, prohlašuju, že nechci kérku od nikoho jinýho než od Kittchena. Na krk. Zelenej napis “mezi náma”. A chci to od něj, ne jít někam si to nechat udělat. Od něj, vězeňsky zeleně, ať to kéruje v masce, ať to bolí, ať teče krev, ať to vypadá, jak vypadá.
Předpokládám, Davide, že výběr místa pro natáčení klipu je tvoje práce. Přeci jenom tě znám jako největšího vymetače heren od Olomouce po Aš. Kde se tedy natáčelo? Podle mluvy paní od výherního automatu, která se objevuje na začátku, to rozhodně nebudou severní Čechy. To vypadá na dálnější východ, než sahají mé obzory.
David: Ano, lokaci jsem vybral já. Film se točil v motorestu Kokory, ve vesnici Kokory. (Pozn. Obec Kokory nebyla součástí Sudet.) Je to mezi Přerovem a Olomoucí. Od mala jsem jezdil kolem týdle stavby a mám ji v paměti dlouho. Asi před rokem v létě jsem vystoupil z auta a šel se podívat dovnitř. On ten motorest je na kopci u silnice v polích, má to silnou atmosféru, nikde nic, je to takovej mezisvět. Není to klasickej motorest, je to takovej širokej panelák s nápisem motorest. Trošku jsem měl pocit, že jsem v zóně toho mezisvěta. Stejně jako když jsem byl asi dvacet dnů točit v černobylský zóně před třemi lety.
Nejsi první, kdo si všiml mluvy tý paní, to mě těší, jak to hned každej začne řešit. Ve výsledku je to tam cíleně. Já to chtěl vystřihnout, ale střihač Tomáš Elšík mi řekl, že to tam musíme nechat. To jsme ale vlastně neřešili ve střižně, šli jsme si odpočinout do nonstopu Cobra na Štrossu, kde právě v ten moment hodil nějakej zkérovanej řízek do matu minci a řekl: “Hele, do píči, jestli mi nedáš, tak tě sejmu, ty kurvo vylízaná.” Elša se na mě podíval, napil se piva a pronesl: “Vidíš? Ta paní to tam musí říct, ty vole.” No a já jsem jen mlčky kejvnul.
Když jsi zmínil bar Cobra na Štrossu, tak v klipu se objevuje scéna s hadem. Přiznám se, že jsem ji při prvním zhlédnutí moc nepobral.
David: Na klip jsou vlastně samý pozitivní reakce. Jediný, co lidi řešej a zabejvaj se tím dýl, tak je ta krajta. Že prej je to nejprimitivnější symbol. Proč je na stole, proč je jednou ve tmě, pak ve světle? My jsme v nějaký verzi měli s Tomem ve střižně hada, jak se plazí po zemi, v tý jídelně. Strašně silnej záběr. Pak ale přišel Mark Ther, kterej byl zrovna vedle v místnosti, my mu to pustili a on řekl, že se mu zdá bejt všechno dobrý, ale že s tou krajtou je to takovej lol, jestli by nebyla třeba lepší na stole. Tak jsme ten záběr našli, dali ho tam a podívali se na to. Já chtěl nechat hada na zemi. Pak ale došla do střižny ještě Agáta a řekla to samý co Mark a rozhodla to. Takže je na stole a čus. Ve tmě kvůli návaznosti, ve světle jako symbol, že Karla pohltil. A je to pro mě takovej prvek nevěry, násilí, pocitu smrti, uškrcení. Současně taky strašně silnej posouvací “prvek” ve filmu. Já se hadů fakt bojím. Teď jsme měli na chalupě v listopadu na zápraží zmiji a já jsem nebyl schopnej se k ní přiblížit třeba na metr, fuj.
Já tam velkýho hada chtěl, zavolal jsem asi dva dny před natáčením produkčnímu Honzovi Rejžkovi, jestli by ho nesehnal. Třeba jen na dvě hodiny. No a najednou na natáčení přijel týpek s pytlem na ramenou a vytáhl dvoumetrovou krajtu. Všichni se hned klidili z jídelny. Jen kameraman Prokop Souček si to užíval, protože je blázen.
Sudety a tvoje klipy celkově mají často na začátku nějakou scénu, která předchází hudbě. Pocta Jacksonovu Thrilleru?
David: Samozřejmě, že se nechávám různě inspirovat a něčím se ovlivňovat. Mám hodně rád Triera, Hanekeho, Lynche, Tarantina, Zvjaginceva. Hanekeho a Zvjaginceva asi nejvíc. Jacksona miluju už od dětství, to je jasný. A jeho klipy znám důvěrně všechny. Možná mě k těm prologům dovedl zčásti i on. Někdo mi dokonce říkal, když jsme dodělali klip pro Ghost of You, že delší prolog má snad už jen Thriller. Což bylo vtipný, protože jsme si pak s Elšou ve střižně spočítali, kolik má ten track a kolik dohromady má prolog s epilogem, a poměrově to bylo snad stejný. A já z toho měl radost, že je to zas něčím jiný a má to přesah. Klipy o hovně, kde jsou jen hezký obrázky a po půl minutě tam začne někdo zpívat, jsou prostě o hovně. Pro mě. Stejně jako moje klipy můžou bejt pro někoho skrz moje prology a epilogy taky o hovně.
Já to mám u klipů, který konkrétně i píšu tak, že je chci dělat jako krátkej hranej film. Je pro mě důležitej příběh, atmosféra, kamera, jsem hodně důslednej při výběru herců. Je to pro mě důležitý, ať je to prostě film, ne klip. A doma už úplně od mala do mě taťka sázel Flojdy, jak audia, tak videa. Do toho mamka mi zase vařila mozek audiem i videem Depešáků. Když si pustíš klip Depešáků “It’s No Good”, tak to je prostě absolutně dokonalý. Ale po Sudetech jsem dělal dva další klipy, kde vůbec prolog a epilog nebyl. A moc mě to ve výsledku nebere.
V klipu si zahrála Johana Matoušková a Karel Kudláč. Kde jsi na Johanu a na Karla narazil?
David: Johanku znám dýl. A už jsme spolu točili. Klip pro Kieslowski – Doteky, kterej zažíval podobnej boom jako teď Sudety. Což mě strašně těší. Než se rozepisovat, tak prostě řeknu, že je to taková moje múza, kterou v těhle rolích chci mít. Nikoho “lepšího” si nedokážu představit. A ji to strašně baví. Flákat se s devadesátiletým pánem ve Smečkách mezi bordelama na nočním Václaváku (klip Kieslowski – Doteky), bejt ve vaně s člověkem, kterej seděl ve všech českejch věznicích třicet let, bejt mezi agresivníma psama, bejt metr od dvoumetrový krajty. Má to moc ráda.
Karel hlídá cigošskou ubytovnu v Olomouci. Je vrátnej, hlídač. Měli jsme tam s Nylon Jail zkušebnu. Znám ho tak třetí rok. Poprvý jsem ho viděl, když jsme dojeli z nějakýho koncertu a on odevíral vrata. Bylo to nad ránem, já se vzbudil v dodávce, uviděl ho a řekl si: “Kdo to kurva fix je?” No a pak po nějakým čase jsem tam přijel z Prahy, když jsme zas odjížděli někam hrát, a on mě pozdravil „čau”. Já půl minuty přemejšlel, jak mám reagovat. Nakonec jsem odpověděl „čau”, proběhl nějakej oční kontakt a už to bylo hotový. Jasně, vypadá tak, že kdybych ho s těma psama potkal v noci v parku, šel bych hned na druhou stranu, ale je to – když tě k sobě pustí – megacitlivej a hodnej chlápek.
Karel byl poprvý před kamerou a dopadlo to takhle, úlet. A byl ve všech směrech velice otevřenej a dělal fakt všechno, co jsem od něj potřeboval. A to zaskočilo i pár lidí ze štábu, mě samotnýho do jistý míry taky. Když jsme točili tu sklenici s rybičkama, tak to chytnutí sklenice mělo fakt přes dvacet jetí, kdy jsem mu říkal: “Pomalejc, rychlejc, pomalejc, počkej tam s tou rukou, musíš ji chytnout a vteřinu držet, pak s ní jít ze záběru.” A po dvacátým jetí, někdy v půl šestý ráno, asi po 20 hodinách natáčení, už tak sedím na zemi a koukám na odkuk a řeknu: „Karle, do píči, ty tu sklenici chytneš, zůstaneš s ní v tom úchytu na místě vteřinu a pak ji odděláš, vole, jo? Já to mám natajmovaný do hudebního momentu, kurva, tak to prosím už udělejme, do prdele.” No, a dvacátý první jetí a bylo hotovo. Já pak šel vedle do místnosti si dát chvilku voraz a říkám si: “Ty debile, ty tady dáš v týdle formulaci takovejdle režijní pokyn tomudle člověku? Můžeš bejt rád, že po tobě nevyjel a jednu ti nenapálil.” Pak přišel Karel, sedl si vedle mě na gauč a spustil: “Dejve, ty píčo, když máš jasnou představu, tak to zařvi hned. Klidně i s píčama a kurvama a nemusíme se s jedním záběrem jebat hodinu, je ti to jasný?”
Karle, vybavuje se mi tahle replika ze Smyczkova filmu Proč. „Jen ať šuká, stejně je až druhej.” Přeci jenom po Čechách nechodí moc lidí, kteří by měli pokérovaný celý obličej. Asi všechny napadne bývalý kandidát na prezidenta JUDr. Vladimír Franz. Předpokládám, že spousta lidí si tě třeba s ním splete nebo aspoň nějaká ta otázka na Franze padne. Neštve tě být stále konfrontován s tím prvním, s tím Franzem?
Karel: Někdy mi to vadí, ale většinou toho člověka odpálkuju jednoduchým způsobem. Stejně jako pan Franz jsem studoval na Vysoké škole báňské v Ostravě, takže se známe osobně a jsme i v kontaktu na facebooku. A když jsem já měl svoje tetování, tak on s ním teprve začínal. Ale asi jsme k tomu měli stejný vztah a on už ho má navíc hotový, co se týče obličeje. Chtěl jsem mít tetování od dětství, ve škole jsem po sobě pořád kreslil, díky spolužákovi jsem měl ruce plný trpaslíků. První kérky jsem měl od střední a hlavu mám potetovanou asi třináct let.
Každá kérka má svůj příběh. Pro mě tak v klipu tvoje pokérované tělo tvoří jakýsi příběh v příběhu. Zkus vybrat jednu ze svých kérek a ve stručnosti mi řekni, proč vznikla? Kdo a kde ti ji dělal?
Karel: Na obličeji mám ptáka Fénixe, podle maorských vzorů a navrhnul mi ho kámoš. Kdysi jsem měl střelnej i bodnej úraz, bylo to se mnou nahnutý. Vzhledem k tomu, že jsem to přežil, je to ten Fénix, a to z toho důvodu, že večer umírá a ráno opět vstává z popela k životu. Mému tatérovi se pak narodil syn, který dostal jméno Alien, vetřelec, proto zbytek lebky pokrývá motiv z Vetřelce.
Moje oblíbená kérka je na zádech, je to pirátský motiv přes celý záda. To mám z vězení. Jsem dobrodruh tělem i duší, mám rád přírodu, tramping a vždycky jsem tíhl k moři a pirátům. Je to vlastně výjev z přepadení lodi, je tam žena přivázaná ke kůlu, piráti, co ji osvobozují, a výhled na moře. Protože jsem taky boxoval, tak na levé ruce mám atomový výbuch, levačkou jsem většinou řešil ty nepříjemný záležitosti a na pravý mám římskýho bojovníka, jak drakovi usekává hlavu. Další kérky se váží k některým konkrétním místům a lidem, to bych mluvil dlouho. Devadesát procent mýho tetování je z vězení, většinu jsem odseděl za totality a tenkrát to bylo považovaný za sebepoškozování, takže to byl často průser. Tetovalo se normální tuší, svázanýma jehlama a různým nářadím.
Jak se ti to povedlo tolik let strávit za mřížemi?
Karel: Za totality bylo vězení o poznání tvrdší, ale prostě jsem se nikdy necítil vězněm, kriminálníkem, za co mě považují soudy nebo média. Většinou jsem seděl za ublížení na zdraví, což mi samozřejmě nedělá dobrou pověst, ale většinou jsem neseděl za sebe, ale za někoho, koho jsem se zastal nebo jsem někomu chtěl pomoct. A většinou jsem dostal naloženou nejvyšší sazbu. Nikdy jsem se ale necítil, že patřím mezi kriminální “živly”, který maj místo hlavy želvu. Ze mě se žádná želva nestala, a to hlavně díky čtení. Musel jsem si sice vybírat z omezený knihovny, ve který byly většinou komunistický cance. Je to o tom, s čím si člověk konforntuje informace, který se dočte. Ten řekne to a někdo něco jinýho a pak si přečteš, jak to skutečně bylo. To je pro mě asi dost zásadní zkušenost. Takže jsem četl hodně o válce a jiných konfliktech, dokonce jsem se dostal k Souostroví Gulag od Solženicyna. Dneska si ty informace zase konfrontuju, protože v komunistických knížkách bylo taky všechno jinak.
Pak jsem samozřejmě hodně makal, což je rozdíl proti dnešnímu vězení, kdy tý práce pro vězně není moc. Když deset hodin brousíš karosérie, tak taky nemáš moc zbytečnýho času na přemejšlení o svým trestu. Na rozdíl od lidí, který ten čas proflákaj pitím kafe a chrápáním. Zabavil jsem se prostě jinak. Mírov byl asi nejlepší věznice, byl tam lidštější přístup, s dozorcema se dalo vyjít. I když tam bylo devadesát procent vrahů, doživoťáci byli zvlášť, ale většina lidí kolem mě byla odsouzená na patnáct let i víc. Po změně režimu byla atmosféra v kriminále lepší, už to ty lidi tolik nedeptalo.
Mejdlo jsem podával několikrát, ale vždycky to dopadlo v neprospěch druhé strany. (Pozn. „Podávat mejdlo” ve vězeňském argotu znamená, že tě někdo přefikne, když „sbíráš mejdlo” ve společné sprše ze země.) Udržel jsem si svou hrdost a svoje jméno, který mi dala máma s tátou. Nikdy bych se na sebe nemohl podívat do zrcadla potom. Prostě mam takovej názor. Ale za ta léta jsem toho v tomhle směru viděl fakt dost.
Jak s tím žiješ a jak zvládáš reakce okolí na svoje tetování?
Karel: Neřeším to, zvlášť dneska už vůbec. Už si to ani neuvědomuju. Ale občas se mě lidi leknou, zvlášť když vylezu odněkud z přítmí. I mladý dozorci se mě občas lekli, dokud mě ještě neznali. Ale nejsem potetovanej proto, aby se mě lidi báli nebo abych působil jako borec.